"Všichni ti padělatelé dějin na Západě, kteří znesvěcují hrdinství sovětského lidu za války, budí spravedlivý hněv," přemítal sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv (1897-1973) v už polozapomenuté autobiografii Čtyřicátý pátý, která u nás naposledy vyšla v roce 1985. Dnešní Čechy spíš zajímá, jak se na padělání dějin podílel přímo Koněv.
Koněvovy válečné vzpomínky jsou výkladem historie z pozice věrného ctitele generalissima Stalina, který nejvyššímu veliteli odpouští všechny zločiny. Respektive se o nich vůbec nezmiňuje. Zato se v knize rozčiluje nad návrhem amerického velitele spojeneckých sil generála Eisenhowera, který 30. dubna 1945 napsal sovětskému velení, že je okamžitě schopen zaútočit na Prahu. "Jako kdyby nebyla žádná dohoda uzavřena," pohoršuje se Koněv, že dřívější domluva se spojenci přece zněla, že Prahu osvobodí rudoarmějci.
Eisenhower nakonec netlačil na pilu a podřídil se Stalinovi a jeho generálům, kteří spojenecký útok na Prahu rázně odmítli. Kdyby však dali Američanům volnou ruku, nemuselo dojít k Pražskému povstání, do něhož se 5. května zapojilo na 30 tisíc Čechů a v ulicích Prahy nakonec padlo 2898 povstalců (údaj historiků z roku 2016).
Jenže historie nezná kdyby. Pravda je, že povstalci město osvobodili sami, když večer 8. května vyjednali s okupačními jednotkami kapitulaci německých vojsk v Praze.
Zatýkání v Praze
V den, kdy vypuklo Pražské povstání (5. květen), se Koněv veselil na večírku s americkým generálem Bradleym u německého Torgau na Labi. "Přípitky byly srdečné a upřímné," vylíčil setkání hned na několika stranách knižních vzpomínek. Od Bradleyho dostal darem americký džíp a sám mu věnoval svého oblíbeného koně, donského hřebce.
Sovětské tanky dorazily do již osvobozené Prahy až 9. května nad ránem. Koněv se nicméně prohlásil za jediného osvoboditele a o od té doby byla úloha povstalců potlačována a zkreslována. Až do sametové revoluce v roce 1989. "Během týdne jsme chytili vlastizrádce Vlasova," zmínil maršál ve své knize. Že se vlasovci (ruské jednotky německého wehrmachtu) hrdinně přidali k Pražskému povstání, o tom neuvedl ani slovo. Stejně tak zamlčel, že s jeho tichým požehnáním odvlekli sovětští tajní z Prahy hned v květnu stovky československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševické revoluci v roce 1917. Ve staré vlasti je čekal v lepším případě gulag. Koněv mlčí i o znásilňování pražských dívek a žen rudoarmějci. Nejprve českých, později se vojáci zaměřovali spíše na pražské Němky, které Češi zavřeli do internačních lágrů.
Koněv byl "krvavý maršál", jak se o něm aktuálně mluví. A jedním z nejbezohlednějších vojenských velitelů druhé světové války, který vedl válku ve stalinském stylu "нас много", tedy "je nás dost". Život řadového vojáka pro něho nic neznamenal. O ten svůj se ale Koněv po několika vojenských neúspěších obávat musel, Stalin ho málem poslal na popraviště, maršál však kariéru v armádě ustál.
V žádném případě se mu nedají upřít zásluhy za osvobození části východní a střední Evropy včetně Československa. Řídil i proslulou Karpatsko-dukelskou operaci v roce 1944. A následně Viselsko-oderskou operaci, spojenou s osvobozením Osvětimi, Slezska a vítězným tažením do Berlína. Po pádu hlavního německého města pak dobyl Drážďany, osvobodil severní i střední Čechy, a jak už bylo řečeno, zamířil ku Praze.
Teror v Maďarsku
I po válce byl Koněv blízko Stalinovi a v letech 1946 až 1950 držel post náměstka ministra obrany. Posloužil i generálnímu tajemníkovi Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi, který odsoudil zločiny stalinismu, sám ale spáchal jiný, když se v roce 1956 rozhodl potlačit maďarské protisovětské povstání. A velením pověřil právě Koněva, který špinavou práci udělal s obvyklou krutostí. Při bojích zahynulo asi 10 tisíc Maďarů a 700 ruských vojáků.
Koněv je připomínán i v souvislosti se sovětskou okupací Československa v srpnu 1968, neboť v květnu téhož roku byl členem vojenské delegace, která nečekaně přijela do Prahy. Sověti se tehdy rozhlíželi, jakou strategii zvolit pro případnou vojenskou akci. Starého maršála ale asi nelze podezřívat, že by se významněji podílel na samotných plánech invaze. Byl spíše ikonou delegace, která měla upoutat pozornost politiků, zatímco mladší generálové mapovali terén.