Alexandr Lukašenko je prvním a zatím jediným zvoleným běloruským prezidentem. Celkem s přehledem zvítězil již v šesti prezidentských volbách a letos v únoru oznámil, že se opět bude ucházet o znovuzvolení do čela Běloruska v příštím roce. Prezidentského úřadu se ujal v červenci 1994 a záhy soustředil ve svých rukou veškerou moc a z Běloruska vytvořil podle komentátorů komunistický skanzen se všemi jeho atributy, jako jsou pronásledování opozice a nezávislých médií a mezinárodní izolace. Lukašenko je na Západě označován za posledního evropského diktátora a 30 let v čele státu nemá v Evropě kromě monarchií konkurenci. V posledních letech poutá pozornost spojenectvím s Ruskem, které v únoru 2022 zahájilo, i z území Běloruska, invazi na Ukrajinu a tím rozpoutalo největší pozemní konflikt od konce druhé světové války. V pátek 30. srpna se dožívá 70 let.
Bývalý politruk a kolchozník Lukašenko se na politickém kolbišti objevil na začátku 90. let. Byl předsedou parlamentní komise pro vyšetřování korupce a v době prezidentské kampaně v roce 1994 si jako méně známý poslanec získal oblibu díky úzkému kontaktu s voliči a protikorupční rétorikou a vyhrál poprvé prezidentské volby.
V roce 1996 předložil ke schválení v referendu novou ústavu, podle které začíná funkční období prezidenta od okamžiku přijetí ústavy a prodloužil si tak působení v prezidentském křesle o dva roky do roku 2001. Získal také rozsáhlé pravomoci a hned rozpustil parlament, který se mu postavil do cesty. Volby v roce 2001 vyhrál a dalším referendem z roku 2004 nechal zrušit zákaz vykonávat funkci prezidenta země po více než dvě funkční období.
Po údajně zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2006 se Bělorusko stalo svědkem masivních protestů, které skončily policejní brutalitou, zatýkáním a soudy. Za zmanipulování voleb USA a EU uvalily na Lukašenkův režim různé sankce.
Poté se zdálo, že se situace zlepšuje. Unie v roce 2008 pozastavila uplatňování sankcí vůči Bělorusku kvůli náznakům zlepšení situace na poli lidských práv a zahraniční politiky a v dubnu 2009 Lukašenko například navštívil Itálii, což byla jeho první návštěva v západní Evropě od roku 1996, kdy byl ve Francii.
V roce 2010 opět vyhrál volby, které opět vyhnaly do ulic tisíce, podle některých zdrojů až desetitisíce lidí. Policie je násilím rozehnala, řada lidí byla zraněna, stovky demonstrantů byly zatčeny a odsouzeny. Za mřížemi se tehdy ocitlo hned několik prezidentských kandidátů. Nespokojenost západních organizací, kritiku opozice i demonstrace provázely také prezidentské volby v roce 2015.
Po dosud posledních prezidentských volbách v roce 2020 Bělorusko zasáhla dosud největší vlna protestů. Během kampaně byli hlavní rivalové Lukašenka buď zatčeni nebo jim volební komise zakázala účast. Podle oficiálních údajů Lukašenko vyhrál se ziskem 80,1 procenta hlasů, opoziční vůdkyně Svjatlana Cichanouská, která kandidovala místo svého manžela, vězněného blogera Sjarheje Cichanouského, získala podle údajů volební komise 10,1 procenta hlasů.
Po volbách byla zahájena série opozičních demonstrací, které provázela brutalita policie a zatýkání. Zatčeny byly desítky tisíc lidí, Cichanouská den po volbách uprchla do Litvy. Opozice i EU výsledky označila za zfalšované a Brusel uvalil sankce vůči desítkám běloruských činitelů odpovědných za volební manipulace a násilné potlačování opozičních demonstrací. Lukašenko na seznamu nebyl. Několik zemí poté stáhlo své velvyslance z Minsku.
Lukašenko je spojencem Ruska, kterému umožnil v únoru 2022 zaútočit na Ukrajinu z běloruského území. Loni Lukašenko údajně také sehrál klíčovou roli při zprostředkování dohody o ukončení ozbrojené vzpoury paramilitantní Wagnerovy skupiny vedené Jevgenijem Prigožinem proti vedení ruské armády a ruskému ministerstvu obrany. Podle informací ruského tisku se povedlo Lukašenkovi dojednat s Prigožinem návrat bojovníků na základny. Dohodu vzápětí potvrdil Prigožin a pozdě večer i Kreml. Ruský prezident Vladimir Putin také oznámil, že Prigožin ani wagnerovci, kteří se akce zúčastnili, nebudou stíháni a Prigožin, který dohodu zdůvodnil tím, že nechtěl, aby byla "prolita ruská krev", se v rámci dohody přesune do Běloruska. Později se Prigožin objevil v Moskvě a v srpnu zahynul při dosud ne zcela objasněném leteckém neštěstí v ruské Tverské oblasti severně od Moskvy.
Letos v únoru při hlasování v parlamentních a místních volbách Lukašenko řekl novinářům, že bude opět kandidovat v prezidentských volbách v příštím roce. "Půjdu, půjdu, půjdu (kandidovat). Vzkažte jim (opozičníkům v emigraci), že půjdu!" prohlásil podle státní agentury BelTA Lukašenko.
Lukašenko se narodil 30. srpna 1954 v obci Kopys ve východním Bělorusku. Na Mogilevské univerzitě a na zemědělské akademii vystudoval historii a ekonomii. Již od svých 20 let působil v Komsomolu, mládežnické organizaci komunistické strany. Později pracoval jako politruk (politický instruktor) pohraničních jednotek a zapojil se do činnosti několika zemědělských podniků. V roce 1990 byl zvolen do parlamentu.
Lukašenko je milovníkem hokeje a v roce 2014 se v zemi konalo MS v hokeji. O další šampionát v roce 2021 Bělorusko přišlo kvůli perzekuci opozičníků a policejnímu násilí po prezidentských volbách v roce 2020. Byl také šéfem běloruského olympijského výboru, jeho funkci převzal jeden z jeho synů Viktar. Běloruský prezident je ženatý a má celkem dva syny. Jeho manželka Galina se odmítla se svým mužem přestěhovat do Minsku a žije venkovským životem. Před lety Lukašenko přiznal, že má také nemanželského syna Mikalaje, jeho matkou je údajně Iryna Abjelská, Lukašenkova bývalá osobní lékařka.
Bez monarchií je Lukašenko nejdéle vládnoucí hlavou státu v Evropě a v blízkém okolí je na tom lépe jen jeho tádžický protějšek Imomali Rachmon, který je prezidentem 30 let. Druhým nejdéle vládnoucím prezidentem v Evropě je Putin, který vládne jako hlava státu s přestávkou již 20. rokem. Putin také Lukašenkovi letos v červenci gratuloval k rekordní době vládnutí. Putin uvedl, že bude rád pokračovat v "soudružském dialogu a těsné společné práci."
Z doby, kdy v Bosně zuřila válka a ve Rwandě genocida, poslední ruské jednotky opouštěly Berlín... zůstalo jediné: Lukašenko dál vládne Bělorusku, poznamenala Meduza letos v červenci s narážkou na události roku 1994, kdy se Lukašenko chopil moci. Dokonce i v totalitních státech, jako je Kuba, Severní Korea či Turkmenistán, se mezitím měnili vůdci a mnohé autoritářské režimy padly a v monarchiích umírali panovníci, ale Lukašenko dál drží moc, napsala dále Meduza.
