Občanská domobrana v demokracii. Hned dvakrát krátce za sebou zhatili obyvatelé dvou německých spolkových zemí v referendech plány svých vlád. V Bavorsku schválili přísný protikuřácký zákon a v Hamburku odmítli prodloužení prvního stupně základní školy ze čtyř na šest let. Přestávají být občané ovcemi?
Legendární bavorský politik Franz Josef Strauß, jehož nedožité 95. narozeniny si jeho krajané už zakrátko připomenou, byl s tímto tématem rychle hotov. Třebaže mluvil o tom, že politik se musí dívat lidu na hubu, lidová hlasování, referenda, se mu zajídala, píše list Süddeutsche Zeitung.
"Vox populi, vox Rindvieh", nechával se slyšet. Přesně přeloženo je to: "Hlas lidu, hlas hovězího dobytka". Jinak též krátce "dobytka", případně "hovad", "ovcí" a podobně. Tehdy - to už je tři desítky let - mu lid, tedy dobytek, za tato slova nadšeně tleskal.
Časy se ale mění. Dnešní politici se už o dobytku neodváží hovořit, alespoň ne veřejně, a němečtí občané mají stále častěji apetit na korigování rozhodnutí svých politiků. Už jim nestačí seřadit se jen jednou za čtyři nebo pět let (jako "ovčané") u volebních místností a dát hlasy svým zastupitelům. Občané chtějí spolurozhodovat.
Letošní červenec zažila Spolková republika dva plebiscity, které zamotaly části politiků dost hlavu a jež můžou mít větší dosah než jen zemský. Bavoři si odhlasovali nejpřísnější protikuřácký zákon v Německu, čímž vytřeli zrak jak váhavým a v této otázce kličkujícím bavorským politiků, tak tabákové lobby, která na protikampaň vydala kolem 400 milionů eur.
Bavorská média psala o demokratické pohádce. Také proto, že iniciátorem protikuřáckého referenda byl osmadvacetiletý chlapík s copánkem, vystudovaný teolog, který si vydělává na živobytí jako průvodce v Pasově (Passau).
Sebastian Frankenberger dostal přezdívku Robin Hood, průkopník boje za práva německých nekuřáků.
Uplynulý víkend slavila velký úspěch občanská iniciativa v Hamburku, která odmítala plány černo-zelené (CDU-Zelení) zemské vlády na prodloužení prvního stupně základní (primární) školy ze čtyř na šest let. Také hamburské lidové hlasování bude mít téměř jistě celoněmecký dopad.
Proti školské reformě senátu (zemské vlády) hlasovalo 276 304 občanů, pro 218 065. Účast byla poměrně slušná - zhruba 40 procent registrovaných voličů. Hamburská koalice, pro níž byla školská reforma jedním ze základních programových bodů, zjevně podcenila citlivost tématu a postoje občanů, především rodičů, k němu.
Jen tak mimochodem, v den hlasování odstoupil ze své funkce hamburský zemský premiér Ole von Beusts (CDU). Pro kancléřku Angelu Merkelovou je to další těžká rána, neboť za uplynulých 12 měsíců je to už šesté zemské kníže, které opustilo svůj post a v němž měla kancléřka velkou oporu. Před Beustsem to byli Dieter Althaus, Günther Oettinger, Roland Koch, Christian Wulff a Jürgen Rüttgers.
Třebaže Německo není Švýcarsko, občané se o (rozhodující) slovo na místní úrovni hlásí stále častěji. Žádají lepší školky a školy, vynucují si nové zákony, odmítají privatizaci vodáren a komunálních podniků, zabraňují výstavbě výškových budov nebo nákupních center, rozhodují o osudu starých letišť, nebo zhatí sloučení dvou spolkových zemí v jednu...
V poslední době sílí ze strany občanů tlak, aby se referenda nekonala jen na místní úrovni, ale aby je bylo možné pořádat i v celostátním měřítku.
Vznikla nová domobrana, konstatuje Süddeutsche Zeitung, která už nemá kopí a halapartny, ale jejíž zbraní je hlasovací lístek. Deník přitom kartičce připomíná historii domobrany (Bügerwehr) na území dnešního Německa, jež kdysi sehrála mnohou pozitivní a významnou roli.
Institut plebiscitu znají všechny německé spolkové země. Počet nejrůznějších občanských iniciativa komunální úrovni se od poloviny devadesátých let 20. století zhruba ztrojnásobil. Mnohdy to mezi zastupitelskou a přímou demokracii dost zaskřípe a dochází k napětí. Ale napětí demokracie potřebuje.
Jako první v Německu zavedlo referendum Bavorsko, a sice už záhy po 2. světové válce. Tehdejší bavorský premiér Wilhem Hoegner se inspiroval ve Švýcarsku. Jako první hlasovali Bavoři v referendu roku 1946 o své zemské ústavě. Také proto ji tak důvěřují.
Otcové a matky spolkového základního zákona ale po válce německému lidu moc nedůvěřovali, a proto v něm možnost občanů prosazovat účinně svou vůli omezili na absolutní minimum. referendům se do spolkové ústavy nedostalo. V obdobách mezi volbami neměli občané narušovat chod státu. Občané se měli, vlastně museli spoléhat na to, že jimi zvolení zástupci budou dělat vše správně.
Všechny pokusy rozšířit referenda na spolkovou úroveň dosud ztroskotaly. Obě strany, tedy PRO a PROTI, mají pro své postoje dost argumentů. Točí se s nimi v kruhu. A expertní posudky na toto téma jsou stále delší a delší.
Za dobrý důvod považují odpůrci plebiscitů stále to, že spolehlivost zastupitelského principu nelze jen tak vhodit do moře nálad a iracionalit.
Rozuměj: Lid je nutné chránit před lidem (což někdy může platit).
Ze zastánců plebiscitu se ale v Německu mezitím stalo silné hnutí. Obhajují ho bývalí i současní ústavní soudci, profesoři práv a stále více politiků. Ne jako zázračný prostředek, tím lidové hlasování jistě není, ale jako lék, pomocný prostředek. Nejde o žádné referendové orgie, nýbrž o obohacení zastupitelského principu plebiscitními prvky, konstatuje list Süddeutsche Zeitung.
Každá medicína má vedlejší účinky, s tím je nutné počítat. To platí i pro referenda, jejich předepisování a dávkování je třeba přesně rozmýšlet. Platí, že kdo chce živoucí demokracii, nemůže setrvávat ve staré pohodlnosti. Je třeba věřit lidem. Demokrat není žádné hovádko.
