Další prohra na Kosově poli?

Kosovo je jen malou skvrnou na mapě Evropy. Přesto v sobě skrývá potenciál, pro nějž se může stát Evropské unii osudovým místem. Ne nepodobným Srbsku po bitvě na Kosově poli roku 1389. Ve své podpoře nezávislosti Kosova postupuje Brusel bez „krytí" v OSN. Mohla se však unie ubírat jinou cestou?  

Vyjma kosovských Albánců (a dalších Albánců), jejichž otčinou je nyní už bývalá jihosrbská provincie Kosovo, není zřejmě v Evropě mnoho těch, kdo se z jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova radují. A to ani - či především - mezi politiky.

Nová trpasličí republika na Balkáně se zrodila v ostrém sporu s Bělehradem a Moskvou, což není pro její budoucnost dobrý začátek. Ještě hořčejším plodem je ovšem samostatné Kosovo pro samotnou Evropskou unii.

Lze sotva pochybovat o tom, že celá „akce" je z hlediska mezinárodního práva nanejvýše sporná. To se mimochodem do jisté míry týká i mandátu nynější mise EU v Kosovu. Na toto téma už zaznělo vše podstatné. Brusel porušil i svůj někdejší závazek, že v krizových oblastech nebude zasahovat bez opory Organizace spojených národů.

Je hořkou ironií, že EU, jejíž nejrůznější představitelé a stratégové tak rádi hovoří o překonávání a mizení hranic, nyní vlastní rukou pomáhají nové hranice kreslit. Kde zůstala zásada jejich neporušitelnosti? A nejen to, řada zemí Prištinu k tomuto kroku tlačila.

Také proto mohl tamní premiér Hashim Thaçi už dopředu prohlásit, že očekává, že samostatnost Kosova uzná poměrně záhy zhruba stovka zemí. Samostatné Kosovo není jen dílem kosovských Albánců, ale stejně tak, v některých ohledech ještě více Evropské unie a Spojených států.

Snažit se toto své konání vysvětlovat tím, že je to jen malá odbočka na cestě k velkému cíli (nebo spíše vizi) sjednoceného starého kontinentu, lze sotva nazvat jinak než lhaním si do vlastní kapsy. EU sáhla do starého receptáře klasických metod geopolitiky velmocí.

Stejně tak je sebeklamem ujišťování části politiků, že Kosovo a jeho samostatnost jsou výjimkou. Nejsou. Přirozeně je to precedens, ať si jakákoli evropská a jiná vláda říká, co chce. 

A nad varováním ruského prezidenta Vladimíra Putina před „dominovým efektem" nelze mávnout rukou jako nad řadou jiných hromů blesků z Kremlu. Nicméně, stalo se!

Nejvážnějším argumentem hovořícím na obhajobu sedmadvacítky, nebo alespoň její většiny, je, že se ocitla v situaci, kdy nemohla jinak. Prostě neměla jinou volbu. Vývoj v jihosrbské provincii s většinou obyvatel toužících po odtržení od Srbska už prostě nešlo zastavit. Podle toho EU jednala tak, aby zabránila ještě horšímu scénáři. Samostatnost jako menší zlo?

To však nic nemění na faktu, že EU vstupuje na Balkáně do velkého rizika. Proměnit vlastní principiální a mezinárodně právní debakl v jakýs takýs úspěch nebude vůbec snadné; a bez Ruska to nepůjde.

Nadto, k jednotné linii zahraniční politiky má Brusel ještě dost daleko. Jakou za své čerstvé balkánské „dobrodružství" nakonec zaplatí EU cenu, lze jen těžko hádat. Nízká rozhodně nebude.

Foto: AP