Jedním z pouhých dvou českých držitelů Nobelovy ceny (vedle fyzikálního chemika Jaroslava Heyrovského - ten ji obdržel již v roce 1959) se 11. října 1984 stal básník Jaroslav Seifert.
O prestižním ocenění pro jednu z největších postav naší literatury 20. století ovšem tehdejší režim téměř neinformoval - v českých novinách vyšly dvě věty, ve slovenských dokonce jen jedna. Seifert byl totiž v tu dobu u komunistických vládců v nemilosti, mimo jiné proto, že patřil k prvním signatářům Charty 77. Cenu za básníka tehdy kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu převzala jeho dcera.
Udělení Nobelovy ceny Seifertovi vyvolalo kritiku v odborných kruzích, byť ojedinělou. Britský bohemista a slavista Robert Pynsent se svým učitelem Karlem Brušákem a kolegou Davidem Shortem napsali stížnost do britských Times (otištěnou 20. října 1984), že se z Nobelovy ceny stává "cena za průměrnost" a český autor že si ji nezaslouží, protože v jeho díle poslední dobou převažují plačtivé, sebelítostivé verše. "Raného, mladicky komunistického Seiferta ale dál obdivujeme," napsali tehdy.
Seifert zemřel již v lednu 1986 v 84 letech v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele svaté Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.
Rodák z pražského Žižkova patřil k nejplodnějším českým autorům, celý život psal básně srozumitelné, lyrické a většinou optimistické. Nevyhýbal se ale ani politice, už začátkem 20. let vstoupil do komunistické strany, po nástupu gottwaldovského vedení ho ale vyloučili. Za komunistického režimu se pak dočkal dvojího zákazu publikování. Poprvé v roce 1956, když se postavil na obranu vězněných spisovatelů, podruhé pak za normalizace, když protestoval proti okupaci Československa v roce 1968.
Básník, který se řadu let živil jako redaktor v novinách a časopisech, začal publikovat už krátce po vzniku Československa. Prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil v roce 1921 ve dvaceti letech a koncem 30. let měl spoluzakladatel avantgardního uměleckého sdružení Devětsil na kontě 11 svazků poezie, mimo jiné Na vlnách TSF nebo Slavík zpívá špatně. Psal a vydával i za okupace, sbírky Vějíř Boženy Němcové a Světlem oděná se staly pro mnohé zdrojem útěchy.
Po únoru 1948 se potýkal s kritikou, jeho Píseň o Viktorce prohlásili komunisté za "nesocialistickou" poezii, Ivan Skála napsal, že Seifert "nemá právo zneužívat poezie proti lidu". Po několikaleté odmlce mu - před dalším zákazem - v roce 1954 vyšla Maminka, která se řadí ke klenotům české poezie. Po těžké nemoci se pak v půli 60. let už jakoby pro českou poezii ztracený Seifert senzačně vrátil sbírkami psanými volným veršem: Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů.
V roce 1966 dostal titul národního umělce, ale začátkem 70. let přišel další zákaz poté, co nebývale ostře vystoupil proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem tak směl vydat až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali, lidi ale uchvátily i jeho vzpomínky Všecky krásy světa. Přes Nobelovu cenu, kterou získal i za občanské postoje, zůstal do konce života spíš na okraji oficiální kultury.
"Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy," napsala v roce 1984 Královská švédská akademie věd při udělování Nobelovy ceny.
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.
