Fénix a silueta vojáka s puškou byly znakem řecké diktatury z let 1967 až 1974, jejíž vůdci se vydávali za tvůrce "nové řecké civilizace", bránící zemi před komunistickým převratem a šířící vlastenectví, národní spásu a sociální spravedlnost. Skutečnými motivy převratu "černých plukovníků" však byly touha po moci a obavy z podlomení vlastních pozic v případě vítězství levice ve volbách. Za vlády junty, která 23. července 1974 předala moc civilní vládě, uprchly z Řecka tisíce jejích politických odpůrců a intelektuálů, další lidé byli v zemi vystaveni pronásledování a věznění.
Řecko, označované za kolébku západní civilizace, postihly ve 20. století světové války a také občanský konflikt, během kterého v letech 1946 až 1949 zemřelo na 150.000 lidí. Po něm jen do Československa emigrovalo kolem 12.000 Řeků, většina se vrátila právě po pádu vojenské junty v roce 1974. Vnitřní situace se na konci 40. let mírně stabilizovala, na pomoc Řecku (a Turecku) ohroženému komunismem vyhlásily USA v roce 1947 Trumanovu doktrínu a v roce 1952 vstoupilo Řecko do Severoatlantické aliance.
Ve vnitřní politice bojovaly středové strany s pravicí, která vládla většinu 50. a 60. let. Když odhady před parlamentními volbami plánovanými na květen 1967 naznačovaly vítězství Strany středu a posílení levice, rozhodla se část pravice nečekat na vlastní porážku a vzít věci do svých rukou. Moc si překvapivě nepřivlastnila generalita věrná králi ("velká junta"), ale skupina neznámých důstojníků. "Malá junta" nepatřila k řídícím strukturám armády, zato si obstarala informace o plánech konkurenční kliky a předběhla ji.
Triumvirát spikleneckých důstojníků - plukovník Jorgos Papadopulos, brigádní generál Stylianos Pattakos a plukovník Nikolaos Makarezos - svrhl v dubnu 1967 demokratickou vládu a nastolil polofašistickou juntu, známou jako černí plukovníci. Téměř bez výstřelu, během tří hodin, s pouhými 3000 stoupenci a 150 tanky, obsadili klíčové orgány, zajali politické činitele a vyhlásili výjimečný stav. Využili přitom vojenský operační plán, připravený ve spolupráci s NATO pro případ komunistického převratu.
Král Konstantin II. zprvu s juntou spolupracoval, aby si udržel si vliv, ta ale naopak využila jeho podpory k legalizaci režimu. Když se král v prosinci 1967 neúspěšně pokusil juntu svrhnout, musel uprchnout. "Černí plukovníci" rozpustili parlament, zrušili politické strany a začali se zbavovat svých odpůrců, které zavírali do internačních táborů nebo deportovali ze země.
Většina států ve světě juntu odsoudila. Evropské hospodářské společenství zmrazilo asociační dohodu s Řeckem. USA a spojenci v NATO byli zdrženliví, případně režim i podporovali, aby udrželi na uzdě místní a moskevské komunisty. Za tuto politiku se omluvil americký prezident Bill Clinton při své návštěvě Řecka v roce 1999: "Spojené státy dovolily, aby jejich zájmy týkající se vedení studené války převážily nad zájmem - spíše bych měl říci závazkem - podpory demokracie, přestože to byl vlastně důvod, proč jsme studenou válku vedli."
Přes vydatný populismus a počáteční ekonomické úspěchy se junta netěšila oblibě nejen mezi běžnými lidmi, ale ani u části pravice. Demokratičtí odpůrci organizovali odboj, ovšem jen v malém měřítku. Ani pozdější částečná liberalizace poměrů režimu přízeň obyvatel nezajistila. Na uvolnění a všeobecnou nespokojenost reagovali studenti aténské polytechniky, kde v listopadu 1973 vypukly nepokoje. Junta na jejich potlačení nasadila 17. listopadu i tanky. Výsledkem byly desítky mrtvých a stovky zraněných.
V prosinci 1973 vyvrcholily rozpory uvnitř junty převratem velitele vojenské policie generála Dimitriose Ioannidise. Pučistu z roku 1967 Papadopulose ve funkci prezidenta (kterým se stal po vyhlášení republiky v červnu 1973) nahradil generál Faidon Gizikis. Místo úlevy ale zavládl ještě větší teror. Teprve neúspěšný pokus o připojení Kypru 15. července 1974 ukázal, že režim je v troskách a ztratil podporu armády i zahraničí. Týden po kyperském fiasku předala junta moc civilní vládě.
Po pádu plukovnického režimu dominovala politické scéně v Řecku pravicová strana Nová demokracie (ND) Konstantinose Karamanlise, který se z exilu za obrovských ovací vrátil do vlasti a hned se zapojil do veřejného života. Politik, který se později stal dvakrát prezidentem země - v prosinci 1974 Řekové v referendu odmítli návrat konstituční monarchie -, prosadil liberalizaci v hospodářství, legalizaci komunistické strany a podpořil návrat tisíců Řeků, kteří v době občanské války emigrovali do států východní Evropy. Nad Papadopulosem a Pattakosem soud vynesl rozsudek smrti, který byl posléze změněn na doživotí.
