Odkud se vynořila smyšlenka o nákupech uranového koncentrátu ze západoafrického Nigeru? Kdo vedl chod dějin tak divným směrem? Kdo dal Iráku přes ujišťování mezinárodních kontrolorů poslední punc světového teroristy a kdo vyrobil z George Bushe mladšího dalšího z velkých vojevůdců?
Na to není jednoznačná odpověď. Vidina levné ropy to prý nebyla, ani vidina drahé, možná sen o demokracii na březích Eufratu a Tigridu, tvrdili vůdcové Ameriky. Nelze ani vyloučit meziplanetární síly, protože řada momentů v příběhu o americké cestě na Bagdád je na úrovni odkazů na UFO...
Začátkem února 2002 se Bushův zarputilý viceprezident Dick Cheney, zkušený pardál z prostředí ropného průmyslu a soukromě pronásledovaný mimo politiku ostudou za ostudou, zeptal, co je pravdy na tom, že Irák chtěl nakoupit uranovou rudu od saharského Nigeru. Jak na to přišel právě on? Muž, který svou dráhu ve washingtonské politice zahajoval roku 1969 jako osobní asistent Donalda Rumsfelda?
Pošleme tam vyslance
Na jaře 2001, dávno před kajdistickými útoky 11. září na New York a Washington, se objevilo v pařížské centrále CIA jisté sdělení, že se ze dvou dolů v Nigeru ztratilo dvě stě tun jaderného materiálu. Doly od začátku těžby roku 1968 provozovala firma Cogema, která se v září téhož roku 2001 stala členem nové jaderné skupiny Areva kontrolovanou francouzskou vládou (viz předešlý díl).
Podle výpovědi již tehdy penzionovaného agenta CIA v deníku Los Angeles Times, který v Paříži pracoval, "jsme slyšeli, že to odešlo do Iráku nebo Sýrie, Libye nebo do Číny či Severní Koreje".
Analytici CIA Francouzům uvěřili a hlášení odložili. Poprvé.
Po 11. září 2001 a vyhnání paštunského Talibanu z Kábulu koncem téhož roku se situace v Bílém domě změnila. V domnění, že Afghánistán byl pacifikován, že vůdci arabské Kajdy budou brzy dopadeni a že budování demokracie pod Hindúkušem bylo nastartováno.
Američtí neokonzervativci měli jasno: přišel čas zanechat výraznou stopu v dějinách Iráku.
"Nigerská" informace právě postoupila jiným kanálem do druhého kola. Bushova vláda se rozhodla uranovou povídačku prověřit a 12. února 2002 byl do hlavního města Nigeru Niamey vyslán bývalý velvyslanec Joseph C. Wilson IV., aby na místě ověřil, zda na tom šprochu není pravdy trochu.
Ministerstvo obrany, podle tvaru sídla všeobecně zváno Pentagon, bylo vždy vlivovým protipólem CIA. Dostalo totiž přihrávku, že začátkem roku 1999 zprostředkoval jistý alžírský obchodník cestu iráckého velvyslance ve Vatikánu Visama az-Zahávího do Niamey, aby přemluvil vojáka-prezidenta Ibrahima Barého Mainassaru k prodeji uranové rudy.
Jeho svědectví se už nikdo nedočká, poněvadž v dubnu 1999 byl prezident během puče zabit (kdo čím zachází, tím také schází: sám se dostal k moci po převratu o tři roky dříve a pak se dal zvolit).
Kdyby všechny náklaďáky
Řevnivost mezi Pentagonem a CIA se projevila i v "nigerském" skandálu. CIA zcela rozhodně nemá patent na důvěryhodnost. Nepodařilo se jí mimo jiné předpovědět konec sovětského impéria roku 1989, roku 1998 jí uniklo, že se Indie stává jadernou velmocí, a v Afghánistánu hrubě podcenila neústupnost a dravost islámských konzervativních radikálů, jak by o nich mohl vyprávět filmový John Rambo.
Neokonzervativci v ministerstvu obrany jako ministr Donald Rumsfeld, jeho učitel a formálně zástupce Paul Wolfowitz (roku 2005 z něho Bush udělal šéfa Světové banky, ale vydržel jen dva roky), viceprezident Dick Cheney a jeho poradce a šéf jeho kanceláře Lewis Libby se proto CIA odradit nedali: nešlo přeci o důvěru, ale o účel. Zařídili, aby do Nigeru putoval Wilson, který měl ověřit, zda došlo k vývozu pěti set tun (tak zpráva oproti původním dvěma stům tunám narostla) uranového koncentrátu do Iráku.
Wilson se stávajícím americkým velvyslancem dospěli k závěru, že obchod, pokud k němu došlo, byl velmi nepravděpodobný. Kolona desetitunových náklaďáků, tolik jich ani ve vnitrozemském Nigeru nebylo k dispozici, by vzbuzovala velkou pozornost a v beninském přístavu Cotonou by nepochybně byla mezinárodně monitorována (řečí běžnou: určitě by to někdo prásknul).
Víme, ale nepovíme
Koncentrát, který v té době Irák měl, byl už dávno pod uzávěrou kontrolorů Spojených národů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a země ani neměla žádná zařízení na jeho zpracování. To tehdy také CIA věděla, ale právě se to nehodilo do krámu.
Američané měli tehdy k dispozici, jak mnohem později CIA prostřednictvím televizního kanálu NBC prozradila, zprávy od placeného informátora z okolí Saddáma Husajna.
Jeho ministr zahraničí Nádží Sabrí (ve funkci od roku 2001) v domnění, že "zvoní" Francouzům, kterými byl kontaktován, za sto tisíc dolarů prohlásil, že nezná žádné významnější zbrojní projekty v Iráku, žádné jaderné ani biologické, ale měl prý informace o jistém množství látek na výrobu bojových plynů.
Když mu bylo řečeno, aby pracoval pro CIA, odmítl a v září 2002 s ním byl kontakt ukončen.
Američané ho později nezahrnuli mezi hledané představitele baasistického režimu a původně profesor angličtiny z Bagdádské university dnes učí v Kataru.
