Svého času se bez něj neobešel žádný hudební bar nebo diskotéka. Pro generace návštěvníků byl jukebox symbolem i příjemným společníkem - za každou vhozenou minci se totiž odvděčil oblíbenou písničkou. Jeho sláva dnes sice ustoupila modernějším technologiím, stále však není těžké na tuto hrací skříň narazit. První jukebox byl nainstalován před 135 lety, 23. listopadu 1889, v americkém San Francisku.
Za tu dobu ušel kus cesty až po dnešní digitální verze s desítkami žánrů a stovkami tisíc skladeb. A také se stal hlavním propagátorem rokenrolu v 50. letech v Americe. A to proto, že se kolem něj mohli dospívající sdružovat bez dohledu rodičů. Bez něj by se mladá poválečná generace nikdy tak snadno nedostala k novému divokému žánru, který se rozhlasové stanice ještě zdráhaly hrát, ovšem za niklák byly hity Chucka Berryho nebo Billa Haleyho k dispozici na každém rohu.
Za "otce" jukeboxu je považován americký podnikatel Louis Glass. Tohoto šéfa sanfranciské pobočky společnosti slavného vynálezce Thomase Alvy Edisona Pacific Phonograph Co. totiž napadlo umístit Edisonův fonograf, první přístroj na záznam zvuku, do dubové bedýnky. Z ní se potom po vhození pěticentu neboli "nikláku" linula dvě minuty hudba. Společně s Williamem Arnoldem první jukebox nainstalovali v baru Palais Royal Saloon v San Francisku. Úspěch hrací skříňky byl okamžitý.
Problémem prvních jukeboxů bylo, že dokázaly hrát pouze jednu písničku. Majitelé barů sice občas měnili válečky ve fonografech, ale stále to nebylo ono. Změna a zlatý věk jukeboxů nastaly až s příchodem gramofonu a gramofonových desek. Kulatá deska definitivně nahradila fonografický váleček začátkem 20. let minulého století.
Ve 20. a 30. letech byly v USA nejpopulárnějšími žánry rhythm & blues společně s country. Jenže podle vlastníků tehdejších rozhlasových stanic byly neslučitelné "se vzdělanou společností". A tak co nehrála rádia, hrály jukeboxy. A jak se v barech tyhle žánry střídaly, daly vzniknout hudebním základům rokenrolu, který je také s jukeboxem nejvíc spojován. Bill Haley nebo Elvis Presley tu pěli své hity z nablýskaných pochromovaných skříněk, odrážejících vkus doby. Po Spojených státech jich bylo v polovině 50. let v dobách největší slávy asi tři čtvrtě milionu.
Pak ale přišel další společenský i technologický vývoj, přenosná rádia a dlouhohrající desky a sláva jukeboxu pomalu začala upadat. Až nástup "cédéček" vrátil jejich počet v USA v 80. letech na solidních čtvrt milionu. Nyní jsou k vidění jak klasické jukeboxy, využívající desky nebo CD, tak modernější verze, využívající formát MP3 a internet.
Pojem jukebox se začal používat někdy od 40. let a o původu slova se vedou spekulace. Nejčastěji se udává, že slovo jukebox vzešlo ze slangového výrazu juke-joint (putyka, špeluňka), používaného převážně černochy na jihu a jihovýchodě Spojených států. Slovo juke (jook) pochází z kreolského jazyka gullah, jehož výraz joog znamená hlučný, rozvášněný či nepořádný.
Ani dnes jukeboxy sice nechybí v mnoha nonstopech a barech, nicméně jejich hlavní místo je v kulturní paměti. "Mají v sobě kouzlo, které nám připomíná, jak důležité je sdílet lásku k hudbě," napsal server Artistic Echoes.
Tato hrací skříň se změnila v médium nostalgie, jak to v knize Jukebox Art vystihl Chris Pearce: "Byl to jukebox, do něhož osamělý kamioňák v kavárně hodil niklák, aby si vzpomněl na svoje dítě doma. Jukebox, k němuž zamířily děti v písni Chucka Berryho, když chtěly slyšet něco opravdu hot. Jukebox, který spojoval komunity a místní provozovatel ho zásoboval písněmi a tanci ze starých dob."
