Srpnová invaze
Byla to chyba Moskvy? ptá se ruský tisk k událostem ´68

Ruská média věnují značnou pozornost 50. výročí vpádu sovětských vojsk do Československa, škála pohledů sahá od odsuzování tohoto potlačení pražského jara jako pokusu o vybudování socialismu s lidskou tváří až po obhajobu bratrské pomoci, která podle názoru státní agentury RIA Novosti zachovala mír po dalších 20 let.

"Byla to chyba Moskvy?" ptá se v titulku agentura patřící do mediální skupiny Rossija segodňa, považované za nástroj kremelské propagandy. "Reakce světa na bratrskou pomoc byla dosti vlažná, ba čistě symbolická. Fakticky západní velmoci přiznaly SSSR právo ve své evropské sféře vlivu přivádět k rozumu satelity podle vlastního uvážení. Je možné, že kdyby bratrská pomoc vedla k většímu krveprolití, západní svět by zareagoval jinak, ale ke krveprolití nedošlo. Tím spíše, že Češi, kteří za svou zem nebojovali od roku 1620, nebojovali ani tentokrát," poznamenal autor.

Připustil, že respektování Brežněvovy doktríny souviselo i s tím, že Západ měl svých starostí dost. Sílu, ani chuť pustit se do boje za pražský socialismus neměly ani USA, zabředlé do války ve Vietnamu a otřesené vraždami Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho, ani západní Evropa, a to tím spíše, že velká část československého vedení kapitulovala.

Navíc nešlo jen o akci Kremlu, míní komentátor. "Při pohledu na politickou mapu tehdejší Evropy, při představě, že Československo již není součástí Varšavské smlouvy, by vstaly vlasy hrůzou na hlavě každého štábního důstojníka. Československo, sahající od západního Německa po SSSR, by v případě odpadnutí (ať s lidskou, či nelidskou tváří) rozřízlo blok vedví. Na severu by zůstalo východní Německo a Polsko, na jihu Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko - a mezitím cosi neuchopitelného. Z vojenského hlediska by taková konfigurace byla monstrózní," míní RIA Novosti. A vojákům tehdy naslouchal Kreml i politbyro, imperativem sovětského vedení zůstával "komplex 22. června" (datum útoku nacistického Německa v roce 1941 na SSSR).

K námitce, že demokratizace Československa ničím takovým nehrozila, autor poznamenává, že to se zpětně nedá dokázat, neexistuje ani SSSR, ani ČSSR: "Ale maďarská demokratizace v roce 1956, směřující od úvah o obecném blahu k věšení komunistů na budapešťských ulicích, spíše vedla vůdce SSSR k ostražitosti. Ti se sice nedožili roku 1989 a dalších let, ale na příkladu Pobaltí a teď ještě hůře na příkladu Ukrajiny jsme mohli vidět, že vše začíná výborně, ale pak - bože chraň."

Vůdci pražského jara Dubček, Černík či Mlynář sice měli skvělé úmysly, ale otázka zní, jak dlouho by vydrželi. Pokud sovětští vůdci předpokládali, že vše může dopadnout špatně, nelze jim podle autora upřít prozíravost.

"Bylo by příjemné - nejen pro Čechoslováky, ale i pro sovětské občany - kdyby k bratrské pomoci nedošlo ani tehdy, ani poté. Ale od takových rozhodnutí nikdo nečeká příjemnost. Kdyby v noci na 21. srpna 1968 nezaznělo v éteru krycí heslo ke vstupu vojsk, je možné, že revoluční perestrojka - se všemi klady i zápory - by začala v socialistickém táboře o nějakých 20 let dřív, přičemž náklady na tento proces by mohly být ještě větší. Ti, kdo považují vyšší náklady za přípustné kvůli svržení komunismu o 20 let dříve než ve skutečných dějinách, mají právo litovat zmařených nadějí. Ti, kterým se i nynější náklady zdají příliš vysoké, mohou tvrdit, že 21. srpen dal ještě 20 sice chudých, ale mírových let. Jak se komu zlíbí," uzavřela RIA Novosti.