Krvavý příběh <span>Náhorního Karabachu</span> začal před 20 lety

O Náhorním Karabachu se dnes píše jen zřídka. Před dvaceti lety ale tamní krvavý konflikt začal plnit první stránky světového tisku. Přestože tato hornatá autonomní oblast Ázerbajdžánu nyní opět upadla v zapomnění, jde o jednu z potenciálně nejvýbušnějších oblastí Evropy.

Pohnutá je celá její historie, která má na svědomí současné vleklé etnické půtky. V dávných dobách patřila do několika říší, postupně se stala předmětem soupeření různých mocností a nakonec skončila v rukou Ruska a Sovětského svazu.

Ozbrojené boje vyústily v roce 1921 v předání Náhorního Karabachu s převahou arménského obyvatelstva Ázerbájdžánu a vytvoření Náhorní karabašské autonomní oblasti.

Neblahé dědictví

Šlo o typické rozhodnutí bolševiků v duchu rozděl a panuj. S tím, jak se sovětské impérium v 80. letech začalo hroutit, se ale zdejší etnické nepokoje opět rozhořely. Prvním varováním byly násilnosti z roku 1987, když ázerbájdžánská vláda zakázala na zdejších školách výuku arménských dějin.

Krvavý šestiletý konflikt mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem začal před 20 lety, v roce 1988. Ve správním středisku Stěpanakertu tehdy vypukly první nepokoje za připojení oblasti k Arménii. V této nevyhlášené válce zahynulo na 25 tisíc lidí.

Začala přitom zdánlivě nenápadně. Nepokoje z 11. února 1988 si vyžádaly pouze dva mrtvé, ale již koncem měsíce začal pogrom na Arménce žijící v Sumgaitu, třetím největším městě Ázerbájdžánu. Signálem k nepokojům, které si vyžádaly 32 mrtvých a na 200 zraněných, byly nepravdivé zprávy o násilnostech proti Ázerbájdžáncům. Sumgaitský pogrom byl jen prvním z řady dalších.

Zamrzlá válka

Sovětské vedení se vše snažilo zpočátku bagatelizovat a oficiální zpráva hovořila o tom, že "incidenty v Sumgaitu vyvolaly osoby, které podlehly provokačním výmyslům o situaci v Náhorní karabašské autonomní oblasti. Živelných nepokojů zneužily kriminální živly k hrubým výtržnostem".

Také pozdější snaha sovětských úřadů o řešení sporu byla neúspěšná a pokusy řídit Náhorní Karabach přímo z Moskvy včetně vojenského angažování přinesly do oblasti jen další eskalaci násilí.

V roce 1990 byl v oblasti vyhlášen výjimečný stav a o rok později se karabašští Arméni vyslovili v referendu pro nezávislost. V témže roce obě zúčastněné země vyhlásily nezávislost na SSSR a válka se postupně rozhořela naplno.

Do konfliktu, který začal jako občanská válka mezi karabašskými Armény a Ázerbájdžánem, byla brzy zavlečena i Arménie, podporující Karabach vojensky, morálně i finančně. Ázerbájdžán tehdy obviňoval z podpory Arménů i Moskvu.

Boje skončily v roce 1994 příměřím, ale mírovou smlouvu oba státy navzdory mezinárodnímu úsilí Ruska, USA a Francie dosud neuzavřely.

Neradostné vyhlídky

Ázerbájdžán ztratil v šestileté válce čtrnáct procent svého území (včetně okolí Karabachu) a konflikt vyhnal z domovů až na 800 tisíc Ázerbájdžánců. Hněv a pocit křivdy v nich ale i po čtrnácti letech zůstaly hluboce zakořeněny a věří v návrat domů.

Dohoda z roku 2004 zatím bez úspěchu požadovala právo Náhorního Karabachu na sebeurčení budoucího právního statutu, stažení vojáků z přilehlých oblastí a vyslání mezinárodních mírových sil.

Oblast je stále mezinárodně uznávanou součástí Ázerbájdžánu a ani Arménie jej de facto neuznává za svou součást. Má vlastní ústavu, parlament, vládu i prezidenta.

Zatímco Ázerbájdžán požaduje navrácení Karabachu, Arménie je pro jeho nezávislost. Nyní je enkláva součástí jakési "konfederace" a s "mateřskou" Arménií je spojena Lačinským koridorem, jehož dobytí bylo mezníkem války.

Křehké příměří stále narušují krvavé přestřelky a politici obou zemí se "předhánějí" ve válečné rétorice. Arménský prezident Robert Kočarjan, který se v Karabachu narodil a byl prezidentem této oblasti, loni po prezidentských volbách v Karabachu prohlásil, že volby "jsou důkazem nezvratné historické reality - totiž existence republiky Náhorní Karabach".

Ázerbájdžán se k tvrdší rétorice vrátil v posledních letech po příchodu prezidenta Ilchama Alijeva k moci.

Tankery místo tanků?

K řešení nepomohly schůzky prezidentů obou zemí, ani mírové plány a jednání minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V roce 2006 se 98,6 procenta voličů v místním referendu vyslovilo pro novou karabašskou ústavu, která zakotvuje nezávislost enklávy.

Ázerbajdžán a Turecko odmítají spolupracovat s Arménií dokud nebude konflikt vyřešen. Země se tak nemohla účastnit projektů  ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan či železničního spojení Baku-Tbilisi-Kars.

Právě ucházející ropné výnosy mají být přesvědčivým tlakem na Arménii, aby ustoupila. V obou státech je ale problém nadále vnímán jako otázka národní hrdosti.

Vyřešení nároků Ázerbajdžánu ani Arménie nelze podle analytiků v dohledné době očekávat. V obou zemích budou letos volby a ústupek „nepříteli" by znamenal jistou ztrátu hlasů.

Opětovné rozhoření konfliktu by ale mohlo ohrozit dodávky ropy a zemního plynu na Západ. Produktovody procházejí nedaleko a zdá se, že stále více lidí si přeci jen uvědomuje, že pro budoucnost oblasti jsou namísto tanků lepší ropné tankery.

Foto: Profimedia, archiv