Krvavý příběh <span>Náhorního Karabachu</span> začal před 20 lety

Zahraničí
9. 2. 2008 12:45
Ázerská žena oplakává svého muže, zabitého v Náhorním Karabachu.
Ázerská žena oplakává svého muže, zabitého v Náhorním Karabachu.

Konflikt v Náhorním Karabachu začal před 20 lety.O Náhorním Karabachu se dnes píše jen zřídka. Před dvaceti lety ale tamní krvavý konflikt začal plnit první stránky světového tisku. Přestože tato hornatá autonomní oblast Ázerbajdžánu nyní opět upadla v zapomnění, jde o jednu z potenciálně nejvýbušnějších oblastí Evropy.

Pohnutá je celá její historie, která má na svědomí současné vleklé etnické půtky. V dávných dobách patřila do několika říší, postupně se stala předmětem soupeření různých mocností a nakonec skončila v rukou Ruska a Sovětského svazu.

Ozbrojené boje vyústily v roce 1921 v předání Náhorního Karabachu s převahou arménského obyvatelstva Ázerbájdžánu a vytvoření Náhorní karabašské autonomní oblasti.

Neblahé dědictví

Šlo o typické rozhodnutí bolševiků v duchu rozděl a panuj. Ázerská žena oplakává svého muže, zabitého v Náhorním Karabachu.S tím, jak se sovětské impérium v 80. letech začalo hroutit, se ale zdejší etnické nepokoje opět rozhořely. Prvním varováním byly násilnosti z roku 1987, když ázerbájdžánská vláda zakázala na zdejších školách výuku arménských dějin.

Krvavý šestiletý konflikt mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem začal před 20 lety, v roce 1988. Ve správním středisku Stěpanakertu tehdy vypukly první nepokoje za připojení oblasti k Arménii. V této nevyhlášené válce zahynulo na 25 tisíc lidí.

Začala přitom zdánlivě nenápadně. Nepokoje z 11. února 1988 si vyžádaly pouze dva mrtvé, ale již koncem měsíce začal pogrom na Arménce žijící v Sumgaitu, třetím největším městě Ázerbájdžánu. Signálem k nepokojům, které si vyžádaly 32 mrtvých a na 200 zraněných, byly nepravdivé zprávy o násilnostech proti Ázerbájdžáncům. Sumgaitský pogrom byl jen prvním z řady dalších.

Zamrzlá válka

Sovětské vedení se vše snažilo zpočátku bagatelizovat a oficiální zpráva hovořila o tom, že "incidenty v Sumgaitu vyvolaly osoby, které podlehly provokačním výmyslům o situaci v Náhorní karabašské autonomní oblasti. Živelných nepokojů zneužily kriminální živly k hrubým výtržnostem".

Také pozdější snaha sovětských úřadů o řešení sporu byla neúspěšná a pokusy řídit Náhorní Karabach přímo z Moskvy včetně vojenského angažování přinesly do oblasti jen další eskalaci násilí.

Nevyhlášenou válku provázely pogromy na arménské obyvatelstvo.V roce 1990 byl v oblasti vyhlášen výjimečný stav a o rok později se karabašští Arméni vyslovili v referendu pro nezávislost. V témže roce obě zúčastněné země vyhlásily nezávislost na SSSR a válka se postupně rozhořela naplno.

Do konfliktu, který začal jako občanská válka mezi karabašskými Armény a Ázerbájdžánem, byla brzy zavlečena i Arménie, podporující Karabach vojensky, morálně i finančně. Ázerbájdžán tehdy obviňoval z podpory Arménů i Moskvu.

Boje skončily v roce 1994 příměřím, ale mírovou smlouvu oba státy navzdory mezinárodnímu úsilí Ruska, USA a Francie dosud neuzavřely.

Neradostné vyhlídky

Ázerbájdžán ztratil v šestileté válce čtrnáct procent svého území (včetně okolí Karabachu) a konflikt vyhnal z domovů až na 800 tisíc Ázerbájdžánců. Hněv a pocit křivdy v nich ale i po čtrnácti letech zůstaly hluboce zakořeněny a věří v návrat domů.

Dohoda z roku 2004 zatím bez úspěchu požadovala právo Náhorního Karabachu na sebeurčení budoucího právního statutu, stažení vojáků z přilehlých oblastí a vyslání mezinárodních mírových sil.

Vzpomínky na konflikt v Náhorním Karabachu jsou stále živé.Oblast je stále mezinárodně uznávanou součástí Ázerbájdžánu a ani Arménie jej de facto neuznává za svou součást. Má vlastní ústavu, parlament, vládu i prezidenta.

Zatímco Ázerbájdžán požaduje navrácení Karabachu, Arménie je pro jeho nezávislost. Nyní je enkláva součástí jakési "konfederace" a s "mateřskou" Arménií je spojena Lačinským koridorem, jehož dobytí bylo mezníkem války.

Křehké příměří stále narušují krvavé přestřelky a politici obou zemí se "předhánějí" ve válečné rétorice. Arménský prezident Robert Kočarjan, který se v Karabachu narodil a byl prezidentem této oblasti, loni po prezidentských volbách v Karabachu prohlásil, že volby "jsou důkazem nezvratné historické reality - totiž existence republiky Náhorní Karabach".

Ázerbájdžán se k tvrdší rétorice vrátil v posledních letech po příchodu prezidenta Ilchama Alijeva k moci.

Tankery místo tanků?

K řešení nepomohly schůzky prezidentů obou zemí, ani mírové plány a jednání minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V roce 2006 se 98,6 procenta voličů v místním referendu vyslovilo pro novou karabašskou ústavu, která zakotvuje nezávislost enklávy.

Ázerbájdžánský prezident Alijev.Ázerbajdžán a Turecko odmítají spolupracovat s Arménií dokud nebude konflikt vyřešen. Země se tak nemohla účastnit projektů  ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan či železničního spojení Baku-Tbilisi-Kars.

Právě ucházející ropné výnosy mají být přesvědčivým tlakem na Arménii, aby ustoupila. V obou státech je ale problém nadále vnímán jako otázka národní hrdosti.

Vyřešení nároků Ázerbajdžánu ani Arménie nelze podle analytiků v dohledné době očekávat. V obou zemích budou letos volby a ústupek „nepříteli" by znamenal jistou ztrátu hlasů.

 

Náhorní Karabach („černá zahrada")

 

Rozloha:  4400 km2

Obyvatelstvo: cca 188 000 (až 90% Arméni)

 

Ázerbájdžánský prezident Alijev označil rok 2008 za klíčový pro vyřešení sporu a zároveň chce téměř zdvojnásobit rozpočet na obranu. Může si to dovolit díky ropným výnosům, které dosahují až 20 miliard dolarů ročně. Právě špatný stav armády byl v 90. letech důvodem ázerbájdžánské prohry.

Opětovné rozhoření konfliktu by ale mohlo ohrozit dodávky ropy a zemního plynu na Západ. Produktovody procházejí nedaleko a zdá se, že stále více lidí si přeci jen uvědomuje, že pro budoucnost oblasti jsou namísto tanků lepší ropné tankery.

Foto: Profimedia, archiv

Autor: ČTK , - ms -

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ