Začíná slovy "rascvětali jabloni i gruši" (rozkvetly jabloně i hrušně) a dodnes ji umí zazpívat mnoho Čechů. Až do sametové revoluce byla totiž pevnou součástí výuky ruštiny - už na základní škole. To, že šlo o povinný sovětský song, jí ale nijak neubírá na široké popularitě a slávě. Píseň Kaťuša dnes slaví 75 let.
Lze říci, že v Rudé armádě byla Kaťuša jakousi druhou neoficiální hymnou - po válečné písni "Vstavaj strana moja rodnaja". Obě se dokázaly (a ještě i dokážou) vrýt posluchačům pod kůži a vyvolávat v nich silné emoce. V boji s nacistickým Německém za Velké vlastenecké války povzbuzovaly k heroismu.
Bojovníci na frontách druhé světové války po Kaťuši pojmenovali raketomety. Obávané zbrani říkali němečtí vojáci "Stalinovy varhany".
Na veřejnosti slavný milostný song poprvé uvedli 27. listopadu 1938 v moskevském Domě odborů. Zapěla ho Valentina Batiščevová.
Mělo jít jen o další kus v repertoáru sovětských estrád - často šlo o směsice folkloru a tehdejších moderních šlágrů. Z Katuši se však záhy stalo něco mnohem, mnohem většího.
Píseň má i vlastní muzeum, které najdeme ve městečku Vschody ve Smolenské oblasti, nedaleko vesnice Glotovka, kde se narodil její autor Michail Isakovskij. Muzeum se kromě jiného pyšní i gramofonovými deskami s nahrávkami slavné písně ve stovce jazyků.
Hudbu k písni Kaťuša složil Matvej Blantěr. Podle některých kritiků však podobnou melodii údajně vkomponoval již Igor Stravinskij do své opery Mavra, jež měla premiéru v roce 1922. Isakovskij i Blantěr byli v sovětském hudebním průmyslu té doby etablované veličiny.
Blantěr, který za své kariéry složil hudbu i k řadě partyzánských písní, získal za své celoživotní dílo roku 1946 Stalinovu cenu (udělovala se v letech 1941 až 1954 ve třech stupních).
Textově je Kaťuša prostá. Píseň tematizuje touhu mladé ženy, která trpí, protože její milý odešel do války. Název písně je deminutivní, zdrobnělou formou křestního jména Jekatěrina.
O popularitu songu se údajně nejvíce zasloužil dívčí chór jedné vysoké průmyslové školy v Moskvě, který ho zpíval vojákům odcházejícím na frontu. Během války ji pak zpíval kdekdo. K nejznámějším interpretům patří známá lidová písničkářka Lidia Ruslanová doprovázená Chórem Rudé armády.
Text a melodie se už během bojů s nacistickým Německém rozšířily do celé Evropy, kde je píseň populární do dnešních dnů. Vznikly i četné adaptace Kaťuši, k nejznámějším patří italská partyzánská píseň Fischia il Vevento z roku 1943.
Na rozdíl od originálu je však jeho italská verze čistě mobilizační a bojovou písničkou. Po Bella Ciao je v Itálii dodnes nejznámějším partyzánským songem. Pro zajímavost, už roku 1940 vznikla i Kaťušina hebrejská verze.
Kaťuša přežila všechny režimy a zůstává stále oblíbená. O její popularitu za ruskými humny se starají i Alexandrovci.
