Třiadvacátého března by se dožil sta let válečný fotograf Jevgenij Chalděj, tvůrce slavného snímku sovětských vojáků vztyčujících rudý prapor na střeše Říšského sněmu. Autor jednoho z největších podvodů v dějinách fotografie se však od Stalinova režimu uznání nedočkal. Kvůli židovskému původu.
Když vojín Michail Minin a tři jeho spolubojovníci vyvěšovali poprvé sovětskou vlajku nad Reichstagem v rozbombardovaném Berlíně, nikdo je při tom nefotografoval. Bylo 30. dubna 1945 a od Mininovy skupiny to byl skoro šílený kousek. Navíc bylo půl jedenácté večer a úplná tma, kterou problikávaly jen záblesky explozí a požárů. S tehdejší technikou bylo fotografování naprosto vyloučeno.
Ukázat rudý prapor nad Reichstagem už tou dobou napadlo i propagandisty v Moskvě. Fotografa Jevgenije Chalděje si k sobě zavolal šéf fotooddělení tiskové agentury TASS. "Poručil mi okamžitě odletět do Berlína a vyfotografovat, jak naši vojáci dobývají centrum. Speciálně s tím, aby nad Reichstagem visela vlajka SSSR," vzpomínal po letech před novináři Chalděj. "Věděl jsem, že žádnou rudou vlajku v Berlíně neseženu, leda tak bojové zástavy, ale ty mi nikdo ještě během bojů nepůjčí." Fotograf dal nakonec prapor sešít z ubrusů, které se používaly na odborářských schůzích, látku ale musel znovu rozpárat a vrátit.
Hodinky musely pryč
K Říšskému sněmu se Chalděj dostal 2. května, když už byla budova definitivně dobyta a na kopuli viselo dokonce několik rudých vlajek. Požádal tři vojáky, aby mu dobývání Reichstagu zahráli. Ukrajinec Alexej Kovaljev spolu s Bělorusem Leonidem Gorjačevem a Abdulhakimem Ismajlovem z Dagestánu poslechli a vstoupili do dějin. I když poněkud se zpožděním, propagandistům se nehodilo do krámu, že takto symbolickou tečku za Velkou vlasteneckou válkou učinili Bělorus, Ukrajinec a kavkazský muslim. Oficiální verze proto dlouho zněla, že na obrázku je Rus a Gruzínec (protože i sovětský vůdce Josif Stalin pocházel z Gruzie).
Ostražitý Chaldějův šéf pak odvrátil možná až mezinárodní průšvih. Před publikováním snímku zjistil, že voják držící spolubojovníka s praporem má na ruce dvoje hodinky - shromažďováním hodinek byli rudoarmějci pověstní po celé Evropě. Chalděj musel s negativem do laboratoře a tam trofej jehlou celou noc retušoval. Zároveň ještě trochu vylepšil nebe a domaloval kouř z trosek. Snímek vyšel 13. května v obrázkovém časopise Ogoněk a stal se jednou z ikonických fotografií světových dějin.
Židé nežádoucí
Traduje se, že v aranžování a retušování snímků Chalděj neměl příliš zábrany, přesto zůstával špičkovým fotografem. O to více překvapuje, že byl tři roky po válce v rámci "snižování stavů" z TASS propuštěn. "Ocenění, která získal jako vojenský korespondent, mu stoupla do hlavy. Usnul na vavřínech a jeho růst jako fotoreportéra se zastavil. Dalším důvodem je jeho velmi nízká kulturní úroveň," psalo se v jeho profesním hodnocení z roku 1947.
Skutečnou příčinou však byl antisemitismus, který koncem čtyřicátých let ovládl sovětskou společnost. Kvůli židovskému původu se tehdy vyhazovalo z práce běžně. Dcera fotožurnalisty Anna Chaldějová řekla ukrajinskému deníku Fakty, že její otec v té době očekával vysídlení na Sibiř. "Smrt Stalina takový osud odvrátila. Ale jedenáct let musel pracovat jako externista a přežívali jsme jen z honorářů," vzpomíná dcera Anna.
Fotografický maniak
Chalděj se narodil v židovské rodině v Juzovce (dnes Doněck). Když mu byl rok, ovládaly město protižidovské pogromy. Při jednom takovém zastřelili jeho matku, která ho kryla vlastním tělem.
Už odmala byl blázen do fotografie. V jedenácti letech si sestrojil vlastní fotoaparát z kartonové krabice a babiččiných brýlí. Když po absolvování pěti tříd školy začal pracovat v železničním depu jako čistič lokomotivních kotlů, koupil si na splátky přístroj Fotokor-1, s nímž dělal reportáže do místních novin. V roce 1935 poslal své negativy do Moskvy a díky tomu nakonec získal prestižní místo u agentury TASS a možnost pořídit si fotoaparát značky Leica na kinofilm. Cestoval po celé zemi, fotografoval budovatelský socialismus, válku i norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci. A přestože se učil úplně sám a učebnicemi mu byly příručky, například Fotokorespondenti na stavbách socialismu, jeho fotografie daleko přesahují rozměr svědectví poplatného době.
Po vyhození z TASS mu za fotolaboratoř sloužil jednopokojový moskevský byt. Pořádnou práci už do odchodu do důchodu nezískal, odejít musel i z listu Pravda a zakotvil v časopise Sovětská kultura. V roce 1984 vydal fotografickou knihu Z Murmanska do Berlína, plného zadostiučinění se mu však dostalo až v devadesátých letech díky tomu, že se sovětské fotografie začaly vystavovat v zahraničí. V roce 1995 byl hostem několika festivalů a německý fotografický kritik Mark Grosse mu vydal monografii. Z honoráře za výstavu a knihu ve výši 10 tisíc německých marek (asi 180 tisíc Kč) si koupil fotoaparát Rolleiflex. Dlouho si ho neužil, zemřel 6. října 1997.
Autor je editorem ČRo - Radiožurnálu
