Poučné dějiny
Rus se prostě zpíjet musí? Hrůzy prohibice před sto lety

V Rusku zřejmě klesne cena vodky. V Kremlu vědí, co činí. Když Mikuláš II. roku 1914 "vodičku" zakázal, děly se hrůzné věci včetně pogromů. A cara s rodinou později zmasakrovali.

"Jestli si chcete přečíst opravdu napínavou věc z ruské historie o prohibici, tak si kupte tuhle knížku. Je to drasťák. Kam se hrabe nějaký Al Capone a gangsterky z dob zákazu alkoholu v USA (1919 až 1933)...," doporučuje historik na penzi Sergej K., který živoří v bytě 1 + O v Moskvě s příjmem těsně nad hranicí chudoby, a přesto chová vůči Vladimíru Putinovi respekt, jedinečný (faktografický) thriller.

Ještě před četbou je určitě vhodné zavítat do Muzea vodky v Moskvě. Po Kremlu či Treťjakovské galerii je to jedno z míst, kam by měl cizinec, jenž chce o Rusech zvědět co nejvíce, namířit své kroky.

Návštěvníky výstava ohromí snad nekonečným množstvím značek vodky (dnes se jich vyrábí přes tři tisíce) a vyzbrojí zkušenými radami Rusů, kdy, k čemu a hlavně jak pít, aby se člověk hned "nezbořil". K zásadním informacím o ruském národním nápoji a jeho dějinách patří třeba i ta, že slavný chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev neformuloval jen periodickou tabulku prvků, ale i ideální obsah alkoholu ve vodce - 38,5 procenta. Nechybějí ani připomínky "suchého zákona" z časů Ruského impéria.

To ovšem není nic proti faktům v Sergejem doporučené knize s masou archivních údajů, jež se, s trochou nadsázky, nazývá Veselí Rusové, XX. století. Její čtení zábavné zrovna není, leč velmi poučné. Vzít Rusovi jeho truňk? Tak to ani náhodou!

Hrdinský carův čin
Zákaz prodeje vodky, který roku 1914 vydal car Mikuláš, vedl v Rusku mimo jiné k pogromům pijanů, masivnímu pálení samohonky, konzumaci různých náhražek, explozi narkomanie a ovlivnil i dvě revoluce roku 1917. Ale popořadě.

Začátkem 20. století Rusové ještě neplatili za největší násosky Evropy. Italové prý pili dvakrát a Francouzi dokonce pětkrát více. Když ale sáhl po lahvi, nejčastěji vodky, pil Rus excesivně s často nebezpečnými, tragickými následky.

Během rusko-japonské války v letech 1904 až 1905 ochromovalo pijanství mobilizaci carovy armády, počet vojáků psychicky chorých kvůli alkoholismu byl děsivě vysoký. Před vypuknutím první světové války si chtěl Mikuláš II. osobně udělat obrázek o své zemi a vyrazil na cesty.

Orientalista a politik Sergej Oldenburg ve svých kronikách píše, že car byl naplněn hlubokou bolestí, když se musel dívat, jak pijanství devastuje duši jeho lidu, když patřil na rodinné tragédie, zanedbané domy. Alkohol ohrožoval ekonomiku říše. Rozhodl se proto k radikálnímu kroku a prosadil jeho zákaz. Bylo to odvážné i proto, že příjmy z obchodu s vodkou tvořily třetinu státního rozpočtu.

Imperátorův krok označil tehdejší britský premiér Lloyd George "činem národního hrdinství nemajícím obdoby". V červenci 1914 vyšel dekret zapovídající výrobu a prodej alkoholických nápojů v Rusku. Zprvu měl platit jen po čas mobilizace, ale zákaz byl v srpnu prodloužen do konce války.

Nařízená abstinence měla na jedné straně až nečekaně rychlé blahodárné dopady. Na straně druhé ostře rozdělila ruskou společnost a vyvolala vlny násilí. Tehdejší vědecké studie zmiňují, že se obecně snížila kriminalita a klesl počet duševně nemocných na klinikách. K lepšímu se změnily vesnice, rolníci pečovali více o své domy, ukládali si peníze do bank a všude se zlepšovala nálada.

"Dokonce i domácí zvířata jsou veselejší," říkalo se. Část polepšených pijáků byla dokonce ochotná platit vyšší daně, jen aby se nemusel obnovit obchod se špiritusem.

Místo vodky krev

Jen první týden po 22. srpnu 1914, po vydání druhého nařízení, došlo ke stovkám "vinných pogromů". V 35 gubernských a újezdních městech bylo vyrabováno 230 lokálů. Gubernátor Permu se obrátil s prosbou na cara, aby mu povolil prodej alkoholu alespoň dvě hodiny denně a tím se zabránilo krvavým střetům.

Aby se dostali k alkoholu, vzali vojáci v Permu šturmem uzamčené sklady vína. K obnovení kontroly nad oblastí musela zasáhnout armáda, přičemž zahynuly stovky lidí.

K vraždění a běsnění kvůli alkoholu či pod jeho vlivem poté docházelo na mnoha místech Ruska po řadu let. Podíleli se na něm i ozbrojení vojáci, kteří přijížděli na dovolenku z fronty - nebo z ní zběhli.

Střelba policie do řádících pijanů se stala téměř běžnou věcí. V květnu 1915 v alkoholovém opojení pobíjeli občany s německými kořeny v Moskvě. V témže roce zaútočila na sklady alkoholu v sibiřském Barnaulu několikatisícová tlupa a pustošila město. Při zásahu vojska zabili 122 příživníků, stojí v úředních záznamech.

Armádní důstojník A. I. Čerňacov, jenž se zraněný vrátil z války domů do Orelské oblasti, popisuje ve svém deníku, jak tam vraždili a loupili vesničané zlití samohonkou. Když 16. prosince 1916 ubili jeho sousedy včetně tří dětí, už to nevydržel a utekl do Moskvy.

Zákaz alkoholu ale nakonec neplatil plošně. Zprvu se smělo nalévat v lepších podnicích pro boháče a aristokraty v Petrohradě a Moskvě. Toto třídní rozdělení však vyvolalo nepokoje a zrušili ho. Postupně se obchod s vínem a tvrdým alkoholem na mnoha místech upravoval a bylo možné prodávat pití do určitého procenta ethanolu. I tak ohromně vzrostlo pokoutní pálení (samohonka) a jako surovina sloužilo vše možné včetně dřeva.

Prohibice připravila o práci přes 300 tisíc lidí. Jen do roku 1917 musela vláda zaplatit majitelům zavřených výroben jako kompenzaci 42 milionů rublů (Leninovi prý na celou revoluci stačilo asi 20 milionů rublů).

Když revolucionáři dobyli Zimní palác v Petrohradě, nechali velitelé vylít tisíce lahví vína z jeho sklepů do kanálů. Pro jistotu. 

Koks pro rudé komisaře

Namísto alkoholu začali lidé konzumovat různé náhražky, což zůstává problémem i dnes při zdražování vodky. Až třiadvacetkrát vzrostly výroba a prodej čisticích prostředků i laků. V obležení byly apotéky. Jen v Petrohradě lékárníci prodali během prvního roku války 984 tisíc litrů různých vodiček a tinktur obsahujících alkohol.

Prohibice otevřela dokořán dveře drogám. Kokain z Evropy se stal pevnou součástí života nejen vyšších vrstev, ale i komisařů v kožených kabátech, kteří se zhlédli v revoluci. Heroin, do té doby volně prodejný, začal být jen na předpis. Díru na trhu rychle zaplnili Řekové a Peršané, kteří do carství začali roku 1915 dodávat ve velkém opium.

Prohibice vydržela 11 let, sovětská vláda ji odpískala až roku 1925. Potřebovala peníze na modernizaci hospodářství. Když se fabriky na alkohol znovu rozjely, mnozí plakali, líbali se a tančili radostí. Jiní naopak brečeli zoufalstvím a ze strachu, co bude.

V roce 1986 zažila prohibice v SSSR comeback. Sovětský vůdce Michail Gorbačov si boj s alkoholem a za zdraví lidu vepsal do štítu - a jeho agitátoři sahali po rétorice a opatřeních, o jakých čteme v ruských novinách roku 1914. Podobně se i diskutovalo, třeba zda svatba bez alkoholu je skutečná svatba. A ještě jedna podobnost není bez významu, naopak. Po obou prohibicích následoval pád režimu.

I současný pán Kremlu, Vladimir Vladimirovič, si setrvale dělá starosti s devastujícím vlivem alkoholu na zdraví svých krajanů. Měli by prý méně pít. S pokusy dosáhnout toho i zvyšováním ceny vodky je ale konec, alespoň zatím.

Časy jsou zlé, jen potraviny loni podražily v průměru o čtvrtinu... V moci úřední však je stanovit minimální cenu vodky, a tak šup s ní dolů. Poprvé za poslední roky vodka nezdraží, ale půllitrovka začátkem února dokonce zlevní o 35 rublů - z 220 rublů (asi 84 Kč) na 185 rublů (asi 70 Kč).

Jak zní historické moudro v knize Veselí Rusové, XX. věk, vodka musí být ruskému národu dostupná a legální, aby si nahromaděné agrese vybil ve svém nitru, a ne navenek, na úkor své vlasti. Platí zkrátka heslo: Pijící Rus - stabilní Rusko.