Tipy pro Kreml
S jídlem roste chuť. Co by mohl Putin připojit příště?

Promiň, Putinofile Johanesi :

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
Invaze do Československa
Konflikt: Studená válka
Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů,Praha, srpen 1968
Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů,
Praha, srpen 1968
Trvání: 21. srpna – 11. září 1968
Místo: Československo
Casus belli: Snaha potlačit reformní proces v Československu
Výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno. Okupace Československa do roku 1991.
Strany
Československo ČSSR Varšavská smlouva:
Sovětský svaz SSSR
Polsko PLR
Maďarsko MLR
Bulgaria (1967-1971) BLR
East Germany NDR (omezená účast)
Velitelé
Ludvík Svoboda
Martin Dzúr Leonid Iljič Brežněv
Ivan Georgievič Pavlovskij
Síla
? 500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel
Ztráty
108 mrtvých a 500 zraněných civilistů při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách s okupačními jednotkami Sovětský svaz 96 mrtvých a 87 raněných
Polsko 8 mrtvých[1]
Hungary 1949-1956 4 mrtví
Bulgaria (1967-1971) 2 mrtví
Na tento článek je přesměrováno heslo Operace Dunaj. O filmu z roku 2009 pojednává článek Operace Dunaj (film).

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla komunistické strany. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[2][3] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). [4] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[5] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

2 hlasy

Johanides,čti, zvířátko KGBcké :
http://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Var%C5%A1avsk%C3%A9_smlouvy_do_%C4%8Ceskoslovenska

0 hlasů

Johanides,čti,blbe : http://technet.idnes.cz/sestreleni-letu-kal-007-0ue-/vojenstvi.aspx?c=A130904_151239_vojenstvi_mla

0 hlasů

Johanides ,co ty na to :
Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 1979–1989, mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů, usilujícími o svržení komunistické vlády a vyhnání sovětů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. Statisíce afgánských civilistů byly zabity v důsledku konfliktu.

Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly ke konci úspěšnému z hlediska Sovětského svazu, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991. Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.

3 hlasy

Johanides ,co ty na to :
Východoněmecké povstání roku 1953 (německy Aufstand des 17. Juni) bylo povstání východoněmeckého obyvatelstva proti východoněmecké vládě. Začalo v Berlíně 16. června stávkou stavebních dělníků a rozvinulo se následujícího dne v široké protesty proti východoněmecké vládě. Bylo brzy násilně potlačeno sovětskými okupačními vojsky a východoněmeckou policií. Poslední protestní akce nespokojených občanů však byly zaznamenány ještě v červenci a došlo k nim v celkem asi 500 městech a obcích.

3 hlasy

Johanides ,co ty na to :

Maďarské povstání
Maďarské povstání
Konflikt: Studená válka
Revoluční maďarská vlajka na Corvin köz
Revoluční maďarská vlajka na Corvin köz
Trvání: 23. říjen 1956 - 10./11. listopad 1956
Místo: Maďarsko (Maďarská lidová republika)
Výsledek: Porážka revoluce, vítězství SSSR
Strany
the Hungarian Revolution (1956) Maďarští povstalci Hungary 1949-1956 MLR (ÁVH)
Sovětský svaz SSSR
Velitelé
the Hungarian Revolution (1956) Imre Nagy
the Hungarian Revolution (1956) Pál Maléter Coat of arms of Hungary (1949-1956).svg Ernő Gerő
Sovětský svaz Ivan S. Koněv
Síla
Neznámý počet povstalců 31 550 vojáků,
1130 tanků[1][2][3]
Ztráty
Oficiálně 2652 mrtvých a 19 226 zraněných (podle některých historiků se však počet mrtvých odhaduje do statisíců) 722 mrtvých a 1251 zraněných (pouze Sovětské oběti na životech)

Maďarské povstání, nebo také maďarská revoluce, bylo celonárodním povstáním proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky od 23. října do 10. listopadu 1956.

Po východoněmeckém povstání z roku 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.

Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernő Gerőa. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali střílet do bezbranného davu. Imre Nagy později představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. O den později 28. října uznal povstání za národně demokratické hnutí. 30. října se sovětské jednotky začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok. 31. října vedení Sovětského svazu rozhodlo o potlačení revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek naléhal na OSN a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden. János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské vlády, na sovětských tancích do Budapešti. Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu.

Po tři desetiletí bylo o tomto období v MLR zakázáno mluvit. Až koncem 80. let došlo ke změně. A v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání 23. října 1989 byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil svobodnou Maďarskou republiku (Třetí Maďarská republika), čímž skončil komunistický režim v Maďarsku.

3 hlasy

Jahanides,tady něco o tobě :
Výkal (latinsky exkrement od slova exkrece – vylučování, případně faex, množ. č. faeces), je výměšek organismu vznikající z nestrávených zbytků potravy a některých dalších látek v trávicí soustavě celé řady živočichů. Lidské výkaly jsou tabuizovaným tématem, nicméně jejich složení a další vlastnosti jsou objektem zájmu a pozornosti lékařů i výzkumníků.
Hovno (v severoslezských oblastech guvno, v jihočeských a východočeských dialektech houno,[1] Jungmann uvádí též hůvno[2]) je český (a v různých variantách všeslovanský) vulgarismus praslovanského původu a různého významu (základní význam je exkrement, velmi rozšířený je druhotný význam nic, vycházející[3] z toho, že lejno je věc bezcenná a nepoužitelná, slovo je také užíváno v různých ustálených frazeologismech, je možné ho použít také jako samostatné citoslovce ve významu velmi intenzivního záporu). Slovo je odvozeno od praslovanského kořene *gov-, což znamená dobytek, původně slovo označovalo pouze lejno hovězího dobytka, na výkaly obecně se význam rozšířil až později. Ve slušnější řeči se slovo někdy nahrazuje slovem houby ve funkci eufemismu[4] nebo zdrobnělinou hovínko, která není míněna natolik vulgárně[zdroj?].

2 hlasy

Převzato: Novinky, ČTK

Přestřelka mezi Rusy a Ukrajinci si vyžádala mrtvého na obou stranách
Úterní střet jednotky Rusů a ukrajinských vojáků na posádkové základně v Simferopolu na Krymu si vyžádala dva mrtvé. Jak ve středu upřesnilo krymské ministerstvo vnitra, zemřel ukrajinský praporčík a příslušník domobrany.

0 hlasů

No, co...co by měl Putin připojit dál...východ Ukrajiny...samozřejmě...

0 hlasů

Informace z ukrajinského webu.

Střelec, který zabil ukrajinského vojáka a člena krymské domobrany byl zadržen. Je to člověk ze Lvova, který střílel na obě strany. Jako na Maidanu. Proto se o tomto incidentu v našich zprávách nedozvíte!!!!

0 hlasů

To už byl rovnou nějaký soud, nebo se někde bere že každý je jakoby nejvyšší soudce kdo dokáže napsat souvislou větu?

0 hlasů

Ruští mírotvůrci se před hrozbou růstu fašizmu v bývalých sovětských koloniích - nezastaví.

0 hlasů

Jmenujete (ze své paměti) alespoň tři "slavné" Ukrajince, krom Kličkových a Bandery.

Kromě toho, je pochopitelné, že v rámci věcí jako, že do Afghánu i do Iráku, že na ochranu občanů USA, a kde se svrhly místní vlády a občanů, že to poněkud udává/lo tón jako že velmoc je ohrožená celou planetou a to opravňuje k (údajně) preventivním zásahům anebo invazím. Což i nebýt raket a letadel dlouhého doletu je poněkud téma jako ohledně případu přeshraniční střelby, tedy v rovině toho o čem mluvíme, ohrožení téhož. Příklad, kancléřka Merkel slyšela že prý nějací Češi plánují teroristický útok v Německu a to s výbušninou, a (nějak) pošle nějaké divize aby zabraly továrnu na výbušniny, jako že přece jen co kdyby a mohla by být za nějakého Bushe před 9/11 když ale přece Clinton vypadal o tolik lépe když ukázal, že jeho zahraniční politika ohledně Sudánu zřejmě spočívala v zničení jedné budovy, nebo možná také ne, ale co chci říct je, že přece jen kvůli tomu, že by Rakousko a Polsko souhlasila s takovým plánem tak to přece nedává moc smysl (byť argumentativně více než za pr.Clintona).

Však, nebezpečí například fašismu se jistě nemíní podceňovat. Ale pokud se zvláště velmoc stává například fašistickou, tak to poněkud zní jako na světovou válku. Tak či tak, jsme tak nějak opět u toho, kdy tedy jako, však i u toho, že jak kdo může vědět jestli zítra armáda Ruska nezastřelí nějaké údajné gaye za údajné gayství, a jako jestli by nemělo NATO vkročit na žádost.

0 hlasů

Churchillova tajná armáda (část 4.)

„Mnozí němečtí vojáci," píše Smith, „otevřeně prohlašovali, že jsou ochotni chopit se znovu zbraní, aby se rvali s Rusy."

Ani Washington ani Moskva však již nechtěly dále trpět Churchillovo koketování s Němci. Stalin požadoval od spojenců okamžité zatčení všech členů Dönitzovy vlády a rovněž německých generálů a důstojníků. Ze své pasivity sě vymanil i Eisenhower. Zvláště ho znepokojila zpráva jeho politického poradce Murphyho, vyslaného do Flensburgu. Murphy oznámil, že Dönitz a jeho okolí využívají napětí ve vztazích mezi spojenci pro své vlastní zájmy.

KRACH ZRÁDCOVSKÉHO ZÁMĚRU

Churchill se několik dní zpěčoval požadavku Washingtonu a Moskvy likvidovat Dönitzovu vládu, ale potom byl nucen ustoupit americkému nátlaku. 23. května zatkla britská vojenská policie Dönitze a celý jeho administrativní aparát v počtu 300 lidí.

Německých vojáků a důstojníků se však Churčhill vůbec nedotkl. Navíc rozkázal náčelníkovi svého generálního štábu generálu Alanu Brookovi, aby prozkoumal možnosti zahájení vojenských akcí proti Sovětskému svazu, vzniknou-li v průběhu dalšího jednání s ním nové komplikace.

Další protesty z Moskvy a Washingtonu přiměly Churchilla, aby konečně změnil taktiku. Hlavní masu německých válečných zajatců propustil na svohodu (do září měl být propuštěn milión lidí) a pod dohledem ponechal asi 500 000 německých vojáků. Jejich vojenské jednotky byly reorganizovány a dostaly nové velitele.

SSSR však neustoupil. Když se Churchill v červenci na postupimské konferenci setkal s Trumanem, Rooseveltovým nástupcem, a Stalinem, přednesli představitelé SSSR nová obvinění. Stalin se zajímal o to, proč Churchill udržuje v Norsku „ozbrojenou" německou armádu, která je stále ješté na svobodě.

Britský premiér se tvářil, že nemá ani tušení, oč jde. Tvrdil, že o existenci takové armády slyší poprvé.

„Mohu vás však ujistit, že hodláme tato vojska odzbrojit," prohlásil tehdy Churchill. Delegáti za jednacím stolem se rozesmáli.

Avšak ještě než mohl Churchill učinit nějaké rozhodnutí, britští voliči hlasovali proti organizátorovi tajné německé armády (delegaci Velké Británie na posťupimské konferenci vedl Churchill od 17. do 25. července 1945. Po parlamentních volbách, v nichž byl Churchill poražen, přijel 28. července do Postupimi nový ministerský předseda Velké Británie Clement Attlee - pozn. red.). Labouristický premiér Attlee nehořel touhou pokračovat v realizaci dobrodružného plánu svého předchůdce, ale někteří britští vojenští velitelé nadále naléhali na realizaci Churchillova plánu.

V průběhu několika měsíců USA, SSSR a Británie hájily ve spojenecké kontrolní radě úporně svá stanoviska k rozpuštění jednotek německých válečných zajatců. Ještě v listopadu 1945, jak zjistili Žukovovi průzkumníci, bylo v britském okupačním pásmu pět německých okruhů vojenských sborů, 25 okruhových a místních vojenských velitelství, letecký okruh se štábem podobajícím se štábu letecké armády z dob války a řada týlových jednotek wehrmachtu (tyto údaje a řada dalších údajů, potvrzujících, že Britové přes rozhodnutí postupimské konference a deklaraci o porážce Německa udržovali nadále ve svém pásmu německá fašistická vojska, byly uvedeny v memorandu sovětského velení doručeném spojenecké kontrolní radě - pozn. red.). To vše zdaleka nebylo výplodem fantazie Rusů, konstatuje Smith.

Wehrmacht Adolfa Hitlera přestal definitivně existovat teprve v lednu 1946. Churchillova tajná armáda byla rozpuštěna.

Archiv NoS

0 hlasů

Churchillova tajná armáda (část 3.)
Americký generál George Marshall připomněl, že v průběhu bojů jeho vojsk v oblasti Magdeburgu se poprvé dověděl od zajatců, že Goehbelsovy výzvy účinkují na německé vojáky jako doping. To pro nás nebyla špatná vyhlídka, přiznal Marshall. „Proto jsme pomocí tlampačů Němce ujistili, že to vše je čistá pravda". Odpor byl pak rázem zlomen.

Podobně si počínali i propagandisté britské armády na frontách v severním Německu. Montgomery, který do konce dubna vedl ofenzívu poměrně liknavě, dostal od Churchilla pokyn, aby postupoval co možná nejrychleji vpřed a dobyl Dánsko a Šlesvicko-Holštýnsko dříve než Rudá armáda.

Tento britský vojenský velitel už přestal považovat Němce za nepřítele. Pro něho, jak napsal později, byli „blížící se Rusové nebezpečnější než rozdrcené německé armády".

Tento postoj mluvil z duše i velkoadmirálu Dönitzovi, který se po Hitlerově smrti na sklonku hnědé éry snažil prodloužit agónii svrženého nacistického reichu.

3. května 1945 vyslal Dönitz svého zmocněnce admirála von Friedeburga do Montgomeryho hlavního stanu s návrhem na kapitulaci wehrmachtu v severozápadním Německu. Montgomery souhlasil přes rozkaz vrchního velitele spojeneckých sil Eisenhowera, který zakazoval přijímat částečnou kapitulaci.

Montgomery, který postupoval svévolně, rozhodl o osudu Němců ve své zóně a požadoval kapitulaci všech německých ozbrojených sil v Holandsku, Šlesvicku-Holštýnsku, Dánsku, na Fríských ostrovech a na Helgolandu.

Tuto kapitulaci potřeboval velmi nutně, neboť otvírala jeho armádě cestu na sever.

Právě 3. května 1945 obdržel Churchill poplašné zprávy ze Švédska, podle nichž sovětská vojska postoupila do Warnemünde a chystala se vstoupit do Dánska. Churchill, zachvácen panikou, naléhavě požadoval od svého vojenského velitele, aby podnikl bleskovou ofenzívu a předešel Rusy.

Proto byl Montgomery ochoten učinit značné ústupky kapitulujícím Němcům. Povolil Dönitzově vládě ve Flensburgu, aby pokračovala v činnosti, zaručil jednotkám wehrmachtu čestnou „kapitulaci na bojišti" a slíbil ochranu britských vojsk všem vojákům wehrmachtu.

ZVÁŠTNÍ STATUT

4.května 1945 rozkázal Dönitz německým vojenským svazům na severozápadě Německa, aby složily zbraně.

Dánsko, Šlesvicko-Holštýnsko a část Meklenburska byly okupovány Brity. V Norsku, kde z Dönitzova rozkazu byla do posledního dne války udržována bojeschopnost německé okupační armády v počtu 340 000 mužů pod velením generála Böhma, museli vojáci a důstojníci odevzdat zbraně, nebyli však považováni za válečné zajatce. Britští vojenští právníci pro ně vymysleli zvláštní statut: "Odzbrojený vojenský personál." V mezinárodním právu, vyvětlili, je odzbrojený vojenský personál „zcela zvláštní kategorie osob" představující armádu, která si zachovala svou předchozí strukturu i po kapitulaci, ale podřizuje se novému politickému vedení, to znamená; že se podřizuje velení Spojenců.

Touto „terminologií" chtěli Britové pravděpodobně zastřít skutečnost, že vůbec neměli zájem na likvidaci hitlerovského Wehrmachtu. Generál Böhm velel své armádě jako předtím a důstojníci a vojáci pokračovali ve službě jako v době „Velkého Německa". Rozdíl byl jen v tom, že Hitlerovu autoritu nahradila autorita Winstona Churchilla.

Zvláštní statut pro kapitulující německou armádu v Norsku nebyl výjimkou. Všude - v Dánsku, Holandsku, severním Německu a Itálii - se britské vojenské jednotky snažily udržet u odzbrojených německých vojáků stejný pořádek a disciplínu, jaké byly ve wehrmachtu.

Zdálo se, že se nic nezměnilo; hitlerovští důstojníci a vojáci se nadále honosili svými válečnými vyznamenáními, Britové nebránili německým velitelům trestat vojáky za každý přestupek proti kázni stejně přísně, jak se to dělalo v „třetí říši". Válečným zajatcům byla dokonce ponechána část lehké výzbroje; bylo ozbrojeno i 20 000 německých vojáků, kteří z příkazu Britů střežili vojenské sklady britské armády.

Velení odzbrojených německých armád a divizí v počtu tří miliónů mužů předali Britové třem německým generálům, Lindemannovi (v Dánsku), Blumentrittovi (v severozápadním Německu) a Blaskowitzovi (v Holandsku a západně od řeky Vesery).

Koncem května byly tyto tři skupiny přemístěny do Šlesvicka-Holštýnska, do oblasti Cuxhavenu, Emdenu a Wilhelmshavenu. Zde byli vojáci podřízeni prakticky pouze německým důstojníkům a žili nikoli v táborech pro válečné zajatce, ale na svobodě v soukromých bytech pod „dohledem" britských hlídek, které se tu a tam objevily.

Němci sloužili dál, jako by se nic nestalo, a cítili se přitom tak svobodně, že americkému novináři Hillovi, který byl koncem května 1945 v ŠlesvicKu-Holštýnsku, to pripadalo tak, jako by válka pokračovala a on byl někde v týlu německé fronty.

Britští důstojníci všemožně rozněcovali protisovětské nálady mezi německými válečnými zajatci. Pořádali besedy o „bolševickém nebezpečí", přičemž jako lektorů používali dokonce funkcionářů nacistické strany.

0 hlasů

Churchillova tajná armáda (část 2.)
SEPARÁTNÍ DOHODY S NACISTY

Prověřování ukázalo, že tato tvrzení neodpovídají skutečnosti. Žádné výsledky nepřineslo ani pátrání v britských státních archívech. Churchill prohlásil, že se asi zmýlil.

Nebylo snad to všechno jen výplodem obrazotvornosti 80. letého starce a nezavinila všechno jen vypitá whisky? Vůbec ne. Montgomery si pamatoval velmi dobře: „Ano, takový telegram jsem dostal." Našel se ještě jeden svědek - bývalý kapitán tajné služby, který rozšifroval Churchillův identický telegram veliteli britských vojsk v Itálii polnímu maršálu Alexandrovi.

Jeden americký historik vnesl jasno do této motanice, kterou úmyslně vyvolal Churchill. Profesor Kalifornské univerzity, expert pro problémy odzbrojení a znalec nejnovější německé historie Arthur Smith mnoho let studoval materiály státních archívů, akta špionážních služeb a dokumenty soukromých archívů, aby získal informace o tajné Churchillové politice v roce 1945.

Nepodařilo se mu sice získat Churchillův telegram, ale zato objevil kabelogram s analogickým obsahem, který ministerský předseda poslal britským vojenským velitelům.

Daleko závažnější byl však Američanův druhý nález. Smith odhalil to, co uniklo jeho kolegům; na území Německa pod britským velením existovala tajná německá armáda. Churchillova německá armáda — to je název knihy, ve které Smith zveřejnil senzační výsledky svého výzkumu.

Smith dokazuje, že v britském okupačním pásmu existoval bývalý Hitlerův wehrmacht ještě mnoho měsíců po skončení války, a to až do roku 1946; tři milióny německých vojáků, částečně vybavených lehkými zbraněmi pod velením bývalých generálů. Britští inspektoři tyto jednotky kontrolovali a drželi je v pohotovosti pro případ válečného tažení proti svému bývalému sovětskému spojenci. Smith to považuje za důkaz toho, že Churchill byl rozhodnut zabezpečit si v boji proti Sovětskému svazu podporu Němců „bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou nacisty".

Tento plán by bylo možno uskutečnit pouze tehdy, kdyby se britsko-americkým vojskům postupujícím ze západu a jihu podařilo uzavřít separátní mír s nepřítelem dřív, než Rudá armáda dosáhne svých operačních cílů v Německu. Spojenecké dohody však takové příměří zakazovaly.

Již v roce 1943 na konferenci v Casablance se Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt zavázali, že podepíší pouze „bezpodmínečnou kapitulaci" německého wehrmachtu. Kromě toho bylo Sovětskému svazu dáno ujištění, že západní mocnosti neuzavřou příměří, nebude-li se vztahovat na všechny fronty, nebo v krajním případě neobdrží-li předběžný souhlas SSSR.

Churchill však počítal s tím, že mu chaos a zmatky posledních měsíců umožní svléknout kazajku závazků vyplývajících ze spojeneckých dohod o Německu. Čím více se blížil konec války, tím aktivněji se vojenští činitelé pokoušeli vzít rozhodnutí o částečné kapitulaci do vlastních rukou.

Mezí tyto vojenské představitele patřili i oba britští vojenští velitelé - maršálové Alexander a Montgomery, kteří plně sdíleli Churchillovu antisovětskou orientaci. Zaujímali klíčové postavení ve velení expedičních sil západních spojenců: Alexander velel 15. armádě operující na území Itálie a Montgomery 21. armádě operující na západě a severu Německa.

Alexander předložil návrh separátního příměří, který stanovil kapitulaci miliónu německých vojáků v Itálii. V únoru 1945 hitlerovský generál Karl Wolf zaslal prostřednictvím tajných služeb ve Švýcarsku Alexandrovi zprávu o tom, že velení wehrmachtu v Itálii má zájem na zastavení bojových akcí.

Tento návrh byl tak lákavý, že i Američané zapomněli na své dobré úmysly vyslovené v Casablance a souhlasili se setkáním představitelů britsko-amerického velení s hitlerovským generálem Wolfem v Bernu. Sovětský svaz byl z jednání vyloučen.

Stalin se v dopise Rooseveltovi ostře ohradil proti takovému postupu a obvinil ho z toho, že Britové a Američané slíbili Němcům, že jim usnadní podmínky příměří. Zdůraznil, že „iniciativa v celé této historii s jednáním v Bernu patří Britům".

Úspěch separátního jednání povzbudil Churchilla k tomu, že uskutečnil obdobnou operaci v pásmu činnosti vojsk pod velením Montgomeryho. Okolnosti byly příznivé; německé jednotky utíkaly před postupujícími vojsky a snažily se zachránit u tankových a pozemních svazů Montgomeryho. Údaje o tom, že německé fašistické jednotky se prakticky bez odporu vzdávaly Američanům a Britům, potvrzují nepatrné ztráty spojeneckých vojsk v závěrečných vojenských operacích.

Specialisté západních armád pro vedení psychologické války - ve snaze přinutit ke kapitulaci ještě bojující německá vojska - se neštítili opičit se po goebbelsovské propagandě. Goebbels vyzýval Němce, aby se drželi do poslední chvíle, protože se blíží hodina, kdy Britové a Američané uzavřou spojenectví s Němci a společně s nimi búdou bojovat proti „bolševickým hordám".

0 hlasů

Churchillova tajná armáda (část 1.)

Na jaře 1945, v závěrečné etapě druhé světové války, byl ministerský předseda Velké Británie Wínston Churchill připraven využít zbytků hitlerovského wehrmachtu proti svému spojenci v protifašistické koalici - SSSR. O tom snili a v to doufali předáci zdeptané „říše", kteří se pokoušeli vyprovokovat střetnutí mezi armádami USA a Británie na jedné a Sovětskou armádou na druhé straně.

Ve svých obsáhlých pamětech věnovaných druhé světové válce Winston Churchill přešel tyto své úmysly mlčením a britští historikové, až na vzácné výjimky, následovali jeho příkladu. Proto kniha amerického historika Arthura Smithe, jež líčí Churchillovy plány, vyvolala na Západě senzaci. Fakta, která autor uvádí, znovu potvrzují: Churchill, hnán antisovětismem a antikomunismem, se již koncem války zabýval plány remilitarizace Německa jako úderné síly v boji proti „bolševismu".

Whisky tekla proudem. V domě Winstona Churchilla, který v lednu 1954 oslavoval své 80 narozeniny, pronášeli hosté zvučné přípitky. A pak se to stalo; ministerský předseda Velké Británie vyžvanil státní tajemství.

Zpočátku byl rozhovor dosti abstraktní. V mezinárodní politice, poučoval Churchill, se stává, že časy a okolnosti mění uzavřené svazky, a to, co se před 10 lety zdálo nemyslitelné, může být dnes realitou.

Churchill uvedl konkrétní příklad; sám si již před 10 lety, na jaře 1945, uvědomil, že jedině s pomocí remilitarizovaného Německa je možno zastavit „sovětskou invazi" v Evropě, ale tenkrát ho nikdo neposlechl.

Tehdy, pokračoval Churchill, bylo nebezpečí, že vítězná Rudá armáda, která pronásledovala poslední zbytky wehrmachtu, okupuje celou střední a severní Evropu. Bylo třeba zabránit tomu stůj co stůj, a proto polní maršál Montgomery, velící britským vojskům v poraženém Německu, dostal od Churchilla pokyn, aby podnikl protiopatření.

„Ještě před koncem války, kdy se Němci vzdávali po statisících, jsem zaslal Montgomerymu telegram s příkazem pečlivě shromažďovat německé zbraně a bojovou techniku a skladovat je, aby je bylo možno opět snadno rozdat německým jednotkám, s nimiž bychom začali spolupracovat v případě, že by sovětská ofenzíva pokračovala."

Toto Churchillovo přiznání ohromilo posluchače i celou Británii. Vést s pomocí německých vojáků válku proti SSSR, svému spojenci ve druhé světové válce - to bylo už příliš silné i pro Angličany v období studené války. Následovala bouřlivá reakce v tisku, v rozhlasu i v parlamentě.

Všeobecné rozhořčení bylo tak velké, že se Churchill pokusil opatrně zmírnit účinek svého přiznání. Předstíral, že je udiven touto reakcí veřejnosti, a prohlásil, že jeho telegram Montgomerymu a analogický telegram vrchnímu veliteli spojeneckých expedičních sil v Evropě Eisenhowerovi byly již dávno zveřejněny, první v šestém díle jeho knihy Druhá světová válka a druhý v Eisenhowerových pamětech.

0 hlasů

Pseudokapitalisti ze západu panikaří, protože evidentně fašistický puč v Kyjevě nevyšel podle jejich představ a Moskva a Krym slaví a smějí se EU a USA do očí za jejich odvetné tzv. ekonomické sankce.
President Ruska Putin a jeho lid prožívá podobné pocity, když hnali fašisty ze své země i přes Churchillův podraz, kdy se bál komunismu, jak čert kříže a způsobil to, že se válka protáhla o několik let a její konečný účet mrtvých tak stoupl naprosto zbytečně o několik milionů navíc.

P. S.
Churchillova tajná armáda

1 hlas

Rusům už nikdo ve světě nebude věřit, tím Putin i Rusko prohrálo na celé čáře již teď.

4 hlasy

Zeman mu chystá Prahu s českem, Bohdalka sbírá síly do kampaně, aby si to všechen lid zvolil, důchody půjdou na 200 %.. komunisti už se třesou, oligaracha také neprodělá

2 hlasy

No tak zrovna Rusové v EU, Izraeli nebo USA by asi byli ti nejhlasitější odpůrci připojení zpátky k Rusku. Ne nadarmo tam odtud zdrhá, kdo může.

Srandovní je pak číst komenty nekritických obdivovatelů rusáků, kteří na "západních " zemích nenechají nit suchou, ale upřímně, nikdo z těch kibiců se očividně do Ruska emigrovat nechystá. Ono je samozřejmě jednoduší v klidu a v trepkách datlovat fantastkní "geopolitikcé" úvahy, než si jednoduše přiznat, že Rusko je podělaná země, která jediné co umí, je vyvážet bordel všude, kam se dostane a pomocí ropy a plynu živit armádu policistů, vojáků, agentů a mediálních manipulátorů. Vždy se popadám za břicho, když čtu o mediální masáži západních medií. Pokud západní média mediálně masírují, jak se říká tomu, co dělá ruská propaganda??? Pravda, že jo? :D

Poslední, co mě naprosto zaráží, je naprostá ochota obětovat vlastní ve prospěch ruských mužiků. Ukažte mi jednu jedinou, opravdu jednu jedinou zemi, které ruská správa pomohla? Tak, co, k u r v a na těch pošucích pořád vidíte...???? První, kdo by utřel hubu, by byli samozřejmě tihle užiteční idioti, co tu oslavují Putina a okopávají sami sobě kotníky. Větší demence snad neexistuje.

7 hlasů

Putin pomohl především jedné zemi - Rusku. Rusko si vyzkoušelo západní model "demokratického" uspořádání za Jelcina. Ten v ruských podmínkách totálně selhal. Zemi ovládli oligarchové zorganizovaní do zvláštních podnikatelských struktur vzešlých z divoké privatizace, které byly kombinací podnikatelských subjektů a gangsterských band. Státní moc se rozpadla a přešla fakticky do rukou oligarchů. Stát nedokázal ochránit vlastnictví, lidská práva, ani elementární bezpečnost, namísto vlády zákona nastoupilo právo silnějšího. Obyčejný člověk nechráněný vlastním gangem byl vystaven zvůli a násilí, před nímž mu státní moc neposkytovala žádnou ochranu. V momentě, kdy Rusku hrozil rozpad a totální kolaps přišel Putin s koncepcí silného autoritářského státu. Mocensky potlačil vládu oligarchů, a buďto zlikvidoval systém založený na gangsterských skupinách, nebo ho podřídil svým potřebám. Namísto velkého množství gangsterských skupin, které ovládaly hospodářství, policii a terorizovaly obyvatelstvo, nastoupila diktatura státu.
Můžeme se bavit o tom, jestli je lepší autokracie nebo plutokracie - v prvním případě je absence demokracie jasná, v druhém skrytá, výsledek je ale stejný.

2 hlasy

Njn, stranou nějakých argumentů pro a proti tomu autoritářskému řízení, pokud mluvíme o tom, že to je hlavně zdání respektive, že i pokud například despota může dát zavraždit koho chce, ale to neznamená, žeby najednou všude zdraví, blahobyt, radost, láska jen kvůli tomu, že někdo řekl že jo. Neboli, mimo očí možná mimo mysl, ale ne mimo skutečnost.

Co se týče nějakého srovnávání (víceméně akadémických pojmů) autokracie a plutokracie v souvislosti se "demokracií", u obojího jsou verze které připustí demokratičnost. Však nemíním komplikovat diskuzi. V případu zmíněné politiky prezidenta Putina bych osobně spíše mluvil o ruském korporativismus či podobně, čímž nemyslím jako ústřední bod ekonomii, ale že to zní například pokud někdo kdo mluví rusky v Berlínu bude mít jakýkoliv problém, například pokutu za špatné parkování, tak má v první řadě zavolat do Kremlu ať ustanoví doktrínu kterou se má řídit a že Rusko poskytne právníka (což však argumentativně i poněkud snaha krýt vlastní agenty v zahraničí tím, že plošně bude mít jakýkoliv rusky mluvící kdekoliv právní oporu a obranu ze strany Ruské federace nehledě o co jde). S čímž myslím že mnohý stát by souhlasil, však poněkud problém pokud se to bere jako, že pokud nějaký ruský gang obsadí například úřední budovu v Berlínu, že hned příjde armáda Ruska aby je chránila a že Prezident jím řekne a jakoby se přece nic nestalo, a podobně.

0 hlasů

*Prezident Ruska jím...

0 hlasů

A k těm užitečným idiotům - ty dělají Evropani, a zejména ti východní, Američanům, nikolivb Rusům. Zeptal se někoho Kerry, než vydal Rusku ultimátum všechno nebo nic? Zeptal se kongresu? Zeptal se zemí východní Evropy – členů NATO, které Kerry zavázal k jakýmkoliv následkům, které z provokace Ruska Washingtonem, poplynou?

4 hlasy

No jistě, ať řekne Washington cokoliv, je to pravda. Ať Washington udělá cokoliv, je to legální, v souladu jak s domácím, tak mezinárodním právem. Když Washington napadne nějaké země a zničí je, pošle bezpilotní letouny a rakety, vyhodí do vzduchu lidi účastnící se svatby či pohřbu, nebo děti hrající fotbal, aplikuje Washington lidská prává a přináší lidem demokracii. Kdykoliv se nějaká země pokusí bránit svoji suverenitu a územní celistvost, je tato země zapojená do terorismu, má vazby na Al-Kajdu, porušuje lidská práva a potlačuje demokracii.

3 hlasy

Aljašku.:-)

4 hlasy

To je fakt, rusáci maj rádi zimu a pustiny. Jak mi řekla jedna paní z Ukrajiny, co má za manžela Rusa - nu proč ne? Z toho mrazí samo.

0 hlasů