Další bolístka Kremlu. Volání po větší autonomii, které se nyní ozývá ze Sibiře, nemohlo přijít v méně vhodný čas. Zatímco Moskva podporuje separatisty na Ukrajině, snaží se na východ od Uralu už v zárodku potlačit protesty za větší sebeurčení. Naštěstí pro ruského prezidenta Vladimíra Putina je volání ze Sibiře jen slaboučké, alespoň zatím. Nebýt části západních médií, podařilo by se ho úřadům lehce zadusit.
Už týdny a měsíce kremelská propaganda hlásá, že rusky mluvící občané na Ukrajině mají právo na sebeurčení a že by bylo nejlepší, kdyby se z Ukrajiny stal (přinejmenším) federální stát.
Co ale platí pro Krym, Doněck či Luhansk, neplatí pro jiné regiony. Aktuálně pro Sibiř. Tamní úřady se usilovně snaží, aby podobné autonomistické choutky Sibiřany rychle přešly.
Ostatně, s nejrůznějšími odstředivými tendencemi mají Rusové a jejich říše problémy už od carských dob, nejen od rozpadu Sovětského svazu. V jejich potlačování má Moskva dosti bohaté zkušenosti.
Bohatství za idiotské zákony
"Krmení Moskvy stačí!" S podobnými hesly chtěla malá skupina umělců a politických aktivistů táhnout 17. srpna Novosibirskem. Aby udělali svému "Pochodu za federalizaci Sibiře" reklamu, založili si nedávno na ruské sociální síti VKontakte stránku.
Věc se lépe rozjela i díky tomu, že se k ní připojil jeden známý novinář. Z Novosibirsku, kde žije půldruhého milionu lidí, poskytl akční umělec Arťjom Loskutov různým moskevským médiím rozhovory, mimo jiné s názvem "Odevzdáváme naše zdroje a dostáváme za to hromadu idiotských zákonů".
Státní prokuratura a úřad dozorující nad médii reagovaly okamžitě. Donutily internetového providera a čtrnáct zpravodajských portálů, aby informace o sibiřském pochodu vymazaly.
Články prý vyzývají k masovým nepokojům a extremistickému jednání. Tím ale úřady, snad nechtěně, způsobily, že se o akci začaly zajímat další domácí a zahraniční sdělovací prostředky.
Minulé pondělí pochod zakázala novosibirská radnice. Odůvodnila to tím, že musí chránit neporušitelnost ústavního pořádku a dále pak teritoriální jednotu a suverenitu Ruské federace.
Tyto argumenty však Loskutov nechápe. Aktivistům kolem něj nejde o žádný separatismus, ale podobně jako na Ukrajině o více federalismu a větší hospodářskou a politickou nezávislost Sibiře.
Na své stránce na VKontakte, která už byla opakovaně zavřena, formulovali sibiřští patrioti tři konkrétní požadavky:
Sibiřané musejí mít státem poskytované výhody a podporu, neboť žijí v tvrdých klimatických podmínkách. Dále musí v regionu zůstávat větší objem daní, které se uvalují na sibiřské nerostné bohatství. Musí se také změnit idiotská situace, kdy se všechna rozhodnutí o Sibiři dělají v Moskvě, aniž by se toho účastnili sibiřští zástupci.
-53e4cb83175be_290x193.jpg "Krmení Moskvy stačí!")
Že by to vzdali, na to zatím federalisté nepomýšlejí. Aby zákaz demonstrace dohnali ad absurdum, přejmenovali ji její organizátoři ve smyslu státní rétoriky. Nyní chtějí 17. srpna vyrazit do ulic na obranu neporušitelnosti ústavního pořádku a dále pak teritoriální jednoty a suverenity Ruské federace.
Příslušnou žádost podali už na radnici, nyní čekají na odpověď. Šanci na úspěch nemají velkou. Jednoho cíle už ale vzpurní "Sibirjaki" dosáhli. Jejich záležitosti, jak uvedeno, si všímá stále více médií.
Putinovy snahy
A dále, sibiřští patrioti sáhli Kremlu do jedné z dlouhodobě otevřených ran. Od začátku své vlády Vladimir Putin stále více centralizuje ruský stát, aniž by nějak změnil jeho federální uspořádání.
Nejprve hodně krvavě ukončil čečenské snahy o nezávislost, poté prezident omezil možnosti regionů zastupovat své zájmy přímo v Radě federace (horní parlamentní komora) a dále v roce 2004 zrušil lidovou volbu gubernátorů.
Loni v prosinci schválil ruský parlament zákon, který trestá výzvy k separatismu až pětiletým vězením.
Vypadá to, že na právo na sebeurčení si Kreml vzpomene hlavně tehdy, když se ho snaží instrumentalizovat pro své zájmy. Jako třeba v Gruzii před šesti lety, poté na Krymu a na východní Ukrajině.
Na straně druhé je ale třeba zdůraznit, že sibiřští federalisté dělají sice velké vlny v médiích a kyberprostoru, ale podle všeho se zdá, že jejich podpora v regionu je minimální. Politické proudy, které volají po větší autonomii, existují na Sibiři už od konce 19. století. O těchto myšlenkách se však vždy diskutovalo jen v úzkých intelektuálních kruzích.
Lidé v oblasti, každopádně drtivá většina z nich, se cítí v první řadě Rusy a až poté Sibiřany. Demonstrací podobných té, která se organizuje na 17. srpna, se v minulosti účastnilo jen několik desítek lidí. I nyní podpořilo na VKontakte sibiřské vlastence jen asi tisíc lidí. To je v nekonečném sibiřském moři jen kapička.
Carské Rusko dobývalo a osídlovalo Sibiř velmi dlouho. Stálo to mnoho úsilí a obětí. Sibiř je vpravdě nerostnou pokladnicí Ruska a je sotva představitelné, že by byli vládci v Kremlu ochotni omezit zde svůj vliv a moc. Sibiř přitom setrvale způsobuje Moskvě hluboké vrásky. Jde mimo jiné o problém osidlování.
Oproti oblastem západně od Uralu vypadají ohromné plochy Sibiře jako liduprázdné. Sibiří se v širším smyslu označuje celá asijská část Ruska od Uralu na východ. Třebaže zaujímá většinu plochy Ruské federace, žije tam pouze plus minus jedenáct milionů lidí, to je 7,8 procenta veškerého ruského obyvatelstva.
Sám Putin vystoupil před několika lety s nabídkou země Novosibiřanům, což je součást Rozvojového programu 2025. Vláda nabídla darovat půdu v málo osídlených oblastech Dálného východu a kolem Bajkalského jezera.
Strategie pána Kremlu vyvolala vzpomínky na předrevolučního ruského premiéra Pjotra Stolypina, jehož vláda v letech 1906 až 1911 přišla rovněž s rozsáhlými plány na hospodářskou kolonizaci dálněvýchodních oblastí Sibiře. Stolypin, jenž skonal rukou atentátníka, patří k Putinovým velkým vzorům.
Od zhroucení Sovětského svazu roku 1991 vzbuzuje rychlý úbytek obyvatel Sibiře v Moskvě vážné obavy. Od rozpadu sovětského kolosu do roku 2007 odešlo z Dálného východu do evropské části Ruska 1,3 milionu lidí a z oblasti Bajkalu 600 tisíc lidí. Dosavadní snahy přilákat na Sibiř nové obyvatele zaznamenaly minimální úspěch.
Demografická situace na Dálném východě je alarmující, představuje nebezpečí pro národní bezpečnost a brzdí sociálně-ekonomický vývoj země, přiznává řada domácích politiků.
V širším pásu kolem společné hranice žije na jedné straně asi šest milionů Rusů a na straně druhé kolem osmdesáti milionů Číňanů, jejichž hospodářství zažívá boom.
Rusové dnes připomínají spíše jejich chudé příbuzné. Kdysi tomu bylo naopak.
Číňané u Rusů čile podnikají a usídlují se tam. Hlavně čínské elity se dosud nesmířily se ztrátou tamních rozsáhlých oblastí ve prospěch Ruska v 19. století. Zda je to jen ruská paranoia, nebo jestli skutečně existuje nějaký dlouhodobý čínský plán na získání "obsazených území" zpět, ukáže čas.
