Kdyby té parybky nebylo, kdo by o Austrálii věděl? Žralok a al-Kajda patří mezi oblíbené trháky titulních stran světových novin. Bodejť - nejlepší manipulační nástroj je přece strach... Člověk žraloku nechutná a zpravidla je atakován omylem. Faktem je, že žraločích příběhů za mého pobytu v Austrálii vyplavalo víc, než je příjemné.
Tuhle se v Margaret River dva dragouni přetahovali o jednoho surfíka, ale ani jeden oběd nedokončil. Nechutnalo. Nedojezený už nám bohužel nepopovídá. Ale považte - jeho kamarád skočil do vody mezi všechny ty tři, aby atakovaného kamaráda vytáhl na břeh. Vlastně nevím, zda to nazvat bezmezným přátelstvím nebo šílenstvím.
Na lodní vyjížďce šesti výletníků v Exmouth byli členové posádky očividně svědky toho, jak jeden šnorchl zmizel s velkou ploutví. Tak náhle a nadobro. Bez jediného křiku či zavolání. Loď však byla daleko od břehu, tedy v hlubokých vodách - ráji žraloků. Jenže ejhle, na samotné městské pláži v Perthu zmizel plavec. Šestašedesátiletý pán si chodíval zaplavat po padesátce každé ráno v pět. Ironií osudu, toho rána si dal žralok čaj o páté... V Qeenslandu podtrhl bullshark nohy dívce, jež stála po prsa ve vodě! V Adelaide zaútočili dva žraloci na mladíka, který rovněž zranění podlehl. Jeho otec hrdinně a moudře zachoval tvář - výslovně zakázal odstřel obou ryb, jež nadále korzovaly zátokou.
Ruku na srdce, kdyby v tuhle chvíli viděl váš obličej pravý Australan, s hurónským smíchem by se bavil! Nasadil by si neopren, ploutve a lupnul by sebou do vln. Australané berou moře za tak samozřejmou součást svého života jako my, suchozemští Středoevropané, bereme auto, co nás vozí do práce. Vycházejí ze zdravého selského rozumu.
Pravděpodobnost jakékoli nehody v moři a v autě si jistě bryskně přepočítáte. I statistická pravděpodobnost smrtelného píchnutí včelou je v Austrálii stále vyšší než smrt v čelistech.
Takže vlastně klídeček. To mě se přece nemůže stát! A helemese, můj blízký kamarád Jeff, ošlehaný mořský vlk, jen ho políbit, si to taky říkal. Jeho srdce patří sportu jménem windsurfing. Do osady Lancelin (Západní Austrálie) se sjíždějí nejlepší windsurfaři z celého světa! Protože tady to duní! Bodejť, vždyť na jih od Lancelinu leží třetí největrnější město světa Perth a na západ od Lancelinu neleží lautr nic v celém širém Indickém oceánu, co by ty větry trochu zarazilo.
Jeffova silueta zrovinka láme támhletu vlnu a támhletu taky a vůbec, nějak jsi se, Jeffe, dostal dál od břehu, než jsi měl. Vítr sílí, mračna se stahují. Monstrózní západ slunce v Západní Austrálii osvětluje temné masy vody ve zlatavou tříšť. Míchá se a cáká a pění a zase utichá. A znovu nabírá mohutnou sílu a prásk! „Hell Rocks". Pekelné útesy. Vichr se otočil a žene plachtu i s Jeffem přímo tam. Daleko od bezpečné pláže. Proč se jim tak říká? Pekelné? Protože přesně symbolizují to, kam se dostanete, když se odvážíte přiblížit.
Jeff se nebojí. Ale umí znervóznět. Stmívá se, z vody už zmizeli všichni. Je sám. I když? Možná není sám... Nepovedená otočka, pád. Těsně pod hladinou naráží do obrovského neidentifikovatelného předmětu. Není to útes, uhlo to. První reakce, která ho napadá, je rozpřáhnout se vší silou pravačkou a udeřit monstrum pod vodou. Zmizelo. Je podvečer, rybky mají hlad. K útesům vede hluboká voda - ráj žraloků. Snad někde v televizi Jeff viděl reportáž, že velký bílý je extra citlivý na čumák. Takže žádné strachy - stačí mu dát „mezi voči" a dá pokoj. Průšvih je v tom, že o velkém bílém nikdy nevíte, dokud vás neokoštuje. Žralok útočí odspodu. Pojízdná ploutev ve vlnách útočí jen na Davida Haselhoffa z Pobřežní hlídky.
Druhá otázka je, jak moc vás tato teorie uklidní v potemnělé rozbouřené vodě, když kopáte nožkama a zachraňujete vlnami zmítanou plachtu - jediný záchranný nástroj z příboje tříštícího se o Hell Rocks. Vytažení plachty vyšlo, nástup na prkno, poryv větru a zatraceně... Nepovedený start. Znovu ve vodě. Znovu kope nožkama. Ploutev nevidí. Viditelná ploutev neútočí... Útočí jen ta neviditelná. Druhý pokus, ráhno klouže, ruce se smekají, co jindy jde tak automaticky, teď drhne, chvěje se. Dvěma nástupy se ztratilo příliš času. Síla vody nese plachtu na vlnách svým směrem bez jediného odporu. Útesy rozbíjí vlny na dohled. Třetí pokus musí vyjít.
A proto vyšel.
Možná to, co bylo pod vodou, byla nějaká polopotopená bójka, na které si Jeff přelámal všechny záprstní kůstky, možná taky ne... Může vám být útěchou, že velký bílý vás velmi často opravdu jen ochutná. Ač hrozivě vypadá, je to moudrý žralok a člověka baští nechtěně a honem vyplyvuje. To takový jeho malý bratranec bull shark je vlastně jen drobeček, ale strašně hloupý. O kořist se rve do roztrhání v jakékoli hloubce, i metrové. Je mu totiž zcela putna, jestli žmoulá popelnici nebo něčí nohavici. A často mu tu popelnici v břichu také najdou...
Dokonale vystrašení? Že do moře v Austrálii nevlezete, kdyby vám milion strkali? Takhle si jedna paní ze Sydney usmyslela, že na žraloka se podívá maximálně v podmořském akváriu. A ono jí náhodou to akvárium spadlo na hlavu. No vážně! Náhoda je blbec - náhodou rupla akvarijnímu tunelu statika. Paní to samozřejmě přežila, nařkla pana akvarijce za nechtěnou plavbu s lidožrouty, ale nestalo se nic. Jen se náhodou octla mezi čelistmi, aniž se kdy chtěla ponořit do oceánu. Náhodou.
A kde je psáno, že vám náhodou doma v bezpečí za krbem nespadne letadlo na střechu, aniž jste kdy chtěli letět? Pravděpodobnost je tu úplně stejná! Jako ta, že vás v Austrálii sežere nějaký dinosaurus. Náhodou se z Austrálie všichni cestovatelé vracejí s oběma nohama, s oběma půlkama, paralyzovaní pouze nehorázně nakažlivým australským úsměvem a dobrou náladou.
Jeden báječný cestovatel, dobrodruh a profesionální fotograf (že si nepamatuji jeho jméno, neznamená, že není slavný) se nechal slyšet, jak zdolával Everest, jak přečkával padesátistupňové mrazy jihoamerického Altiplana, jak se propadal v písečných dunách... Kdy život svůj držel jen svojí vůlí. Anděl strážný, chytaje se za hlavu, co to ten tam dole zase hulí... A pak takhle zrána v Himálaji: „Šel jsem konat potřebu a přesně mezi mou pravou a levou nohou se udělala ledová trhlina, která se rapidně zvětšovala..." A nastal boj o sekundy, zda tlačit, pravou, levou, nebo čím a kam tlačit...? „A to já mám takhle pořád. Čím větší banalita, tím víc mi jde o život..."
A tak je to s celou Austrálií. Jen co zavážete oči své malé fobii, objevíte velkou Austrálii. Velké velryby, velký oceán, velké sny, velké možnosti a vůbec největší, nejvelkorysejší srdce Australanů - tvorů, o nichž si troufám říct, že taktéž přežili vlastní vymření. Ale do duše místních lidí ještě nahlédneme jindy, to by se k prapotvorám věru nehodilo.
