Oční onemocnění
Čeští lékaři bojují s komplexem primáře Sovy
23.11.2021 12:00 Rozhovor
Původně chtěl být porodníkem, osud ho ovšem nasměroval do "přechodné" role sekundárního lékaře na oční oddělení kladenské nemocnice. "A během několika týdnů jsem byl celou duší oftalmologem," líčí MUDr. Ivan Fišer, Ph.D, který je nyní primářem Vitreoretinálního centra na oční klinice Lexum v Praze a předním českým odborníkem na léčbu sítnice a sklivce.
Absolvoval jste řadu zahraničních stáží, ale o té v New Yorku uvádíte, že jste se zde naučil jinému přístupu k pacientovi či boření dogmat. Můžete být konkrétnější?
Těch zahraničních stáží nebylo mnoho. Je to zajímavé, ale u nás není zakotveno pravidlo, že chirurg musí absolvovat zahraniční stáže, jako je tomu ve většině zemí. Jistěže i u nás to je považováno za užitečné, ale není to povinné. Každá stáž dává člověku možnost naučit se něco nového, jiného, pochytit nějaké zajímavé triky a postupy. Já jsem díky velkorysosti mého tehdejšího přednosty oční kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, profesora Kuchynky, byl poctěn tím, že po několika desítkách asistencích při sítnicových operacích, prováděných kolegy v Praze, jsem se mohl základům sítnicové chirurgie učit v roce 1993 v londýnské Moorfields Eye Hospital od skvělého učitele Zdeňka Gregora. Po dvou letech samostatné chirurgické praxe na vinohradské oční klinice, kde jsem pracoval ve funkci primáře, jsem měl možnost porovnat své postupy s operativou ve slovutném Wilmer Eye Institute v Baltimoru u výborné Julie Hallerové a v Montefiore Eye Hospital v New Yorku, kde mi velký inovátor Jay Fleischman ukázal, že se lze na věci dívat jinak, naučil mě až kacířsky zpochybňovat zavedené procedury a stále se ptát "Proč tak, a ne jinak?", což bylo v mé kariéře dosti podstatné.
Jak to vaši kariéru změnilo?
Od té doby jsem často při své práci s gustem popíral tradiční postupy a byl jsem potěšen, když se mi podařilo podílet se na zavádění postupů nových. Sítnicová chirurgie za posledních 30 let prodělala skutečně revoluční změny a bylo vzrušující být při tom, když se operace stávaly dokonalejšími, rychlejšími, šetrnějšími a úspěšnějšími. Co se týče přístupu k pacientovi, našinec (myslím tím české lékaře) má často takový komplex primáře Sovy, který má za následek to, že když pacient trpí nemocí, lidé se domnívají, že přijde lékař - spasitel v bělostném plášti a bezchybně problém vyřeší. Při každém neúspěchu se pak lékař cítí provinile a propadá zoufalství, že se něco nepodařilo. Na angloamerických pracovištích jsem se setkal s racionálnějším jednáním lékaře s pacientem, z něhož bylo jasné, že obě strany jsou si vědomy, že přes nejlepší poskytnutou odbornou péči může léčba skončit neúspěchem. Není to tedy nedostatek sebevědomí našich lékařů, působící výčitky svědomí a pocit provinění před pacientem, ale naopak nedostatek pokory před přírodou, která přes veškerou naši erudici a snahu má vždy poslední slovo a nenechá si vždy poroučet. Je to však složité téma, které nelze shrnout několika větami.
Jaký je rozdíl mezi odbornou péčí v zahraničí a u nás?
Veškerá srovnání, která jsem při svých návštěvách v zahraničí mohl činit, vyznívala pro tuzemská pracoviště velmi příznivě. Díky velkému rozmachu sítnicové chirurgie u nás v 90. letech a po přelomu století, díky vybavení chirurgických pracovišť nejmodernější technikou a díky zápalu našich chirurgů se v tomto oboru podařilo dohnat světovou špičku. Čeští chirurgové s nadšením přijímají novinky ze zahraničních kongresů či z odborné literatury a zásluhou české schopnosti improvizace je dále rozvíjejí, modifikují a přizpůsobují tuzemským podmínkám a možnostem. Kdybych sám trpěl chirurgickým onemocněním sítnice, obrátil bych se s důvěrou na kolegy ať už na naší klinice Lexum, či na jiných tuzemských pracovištích, a věděl bych, že budu v nejlepších rukách.
S jakým onemocněním se ve své klinické praxi nejčastěji setkáváte jako specialista na onemocnění sítnice a sklivce?
Naši pacienti trpí odchlípením sítnice, krvácením do sklivce při různých cévních poruchách, nejčastěji při cukrovce, různými druhy poranění oka, chirurgickým i nechirurgickým, tedy degenerativním onemocněním makuly či sklivcovými zákaly různého původu, například pozánětlivými, ale i banálními létajícími muškami.
Jezdíte provádět zákroky i do zahraničí, například do Gruzie. Proč? Kvůli náročnosti výkonů?
S nemocnicí New Hospitals ve Tbilisi spolupracuji jako hostující sítnicový specialista. Kolegové mne zvou provádět komplikované operace sítnice, dokud nevychovají chirurgický dorost a nedokážou tyto operace provádět sami.
Jako první v ČR jste se podílel na řadě inovativních zákroků a postupů - na který jste pyšný nejvíc?
V chirurgii není dobré být pyšný, to je nejlepší poukázka na klepnutí přes prsty v podobě nějakého maléru. Také se nepovažuji za vynálezce či inovátora. Byl jsem poctěn být u některých zajímavých zákroků u nás doma jako první, aniž bych to považoval za svou zásluhu. Byla to například pneumatická retinopexe, tj. přiložení sítnice pomocí bubliny plynu, nebo různé manipulace na povrchu sítnice jako odstraňování patologických membrán, záplatování makulárních děr, dále bezstehové operace, operace pomocí 3D technologie, rutinní provádění operací ambulantně v lokální anestezii a podobně.
Technický a farmakologický pokrok v léčbě sítnice během posledních 35 let je velmi významný. Můžete ale jmenovat a popsat jednu věc, která je podle vás nejvíce přelomová?
Skutečným přelomem ve farmakologické léčbě bylo před 15 lety zavedení biologické léčby makulární degenerace pomocí injekcí protilátek proti růstovému faktoru. Do té doby jsme pacientům mohli nabídnout jen bílou hůl, zatímco dnes můžeme až 90 % z nich zachránit před těžkou ztrátou zraku. Když jsem v roce 2003 díky účasti v mezinárodním výzkumu tohoto nového léku viděl, že skutečně funguje, věděl jsem, že to je revoluční pokrok ne nepodobný třeba zavedení penicilinu.
Je tak precizní práce jako mikrochirurgie sítnice spojena s emocemi? Jaké jsou pozitivní a jaké negativní emoce chirurga sítnice?
Je těžké v krátkém rozhovoru vyjádřit vše, co se v člověku hromadí 36 let. Chirurgii sítnice považuji za nejvíce vzrušující operativu v očním lékařství, nemluvím-li o něčem tak vysloveně speciálním a obdivuhodném, jako je traumatologie očnice či obličeje. Teď tedy mluvíme o mikroskopických operacích sítnice. Každá sítnice je originál, operace mají daleko od rutiny, oko nám vždy nachystá nějaké překvapení. Je velmi příjemné zbavit pacienta zákalů sklivce během deseti minut nebo přiložit odchlípenou sítnici během patnácti minut a navrátit nemocnému normální zrak, ale někdy se na ploše několika čtverečných centimetrů odehrávají hodinová dramata, během nichž zažíváme celé spektrum silných emocí - zprvu beznaděj, až pocit prohry, pak maximální soustředění, sahání do skrytých rezerv a mobilizaci všech sil, úlevu při zhoupnutí kyvadla štěstěny opačným směrem, pak konečně světlo na konci tunelu a nečekané, a tím více opojné vítězství v podobě úspěchu operace na hranici zázraku (někdy i za ní)...
Nechci být patetický, ale zkuste si představit, co prožívá chirurg, když pacient již během operace popisuje, že začíná vidět po několika letech slepoty, nebo když slepá maminka, jíž hrozí odebrání dítěte, může po operaci dítěti číst pohádky... Na to se nezapomíná a silným emocím se nelze ubránit. Negativní emoce však zažíváme také. Jak jsem již řekl, vždycky nevyhráváme, někdy veškerá snaha opravit přírodu nevyjde, a pak nám je smutno. Ale ani to není špatné, jen nás to vrací na zem. Opravdu nepříjemná je konfrontace s pacientem, který své zklamání (pozor, někdy i po úspěšné operaci, ale s výsledkem, který není takový, jaké bylo nepřiměřené očekávání nemocného) projeví hněvem. V takových případech je těžké zachovat si nadhled a klidnou mysl. Neobjevuje se to často, ale je to dosti demotivující.
V mládí jste chtěl být spíš porodníkem, nakonec se ale věnujete očnímu lékařství. Zalitoval jste někdy? Je pro vás výzvou i to, co jste zmiňoval - zrak je pro člověka důležitý, a pokud mu ho navrátíte, zcela mu změníte život?
Ne, nelitoval jsem, že mě v roce 1985 namísto nástupu na porodnické oddělení nemocnice Kladno "přechodně" umístili na oční oddělení. Během několika týdnů jsem byl celou duší oftalmologem. To se v medicíně stává často; i při změně původně zvoleného oboru je to téměř vždy profese, v níž máme to velké privilegium, že nás práce nesmírně baví a netěšíme se na pátek, tak jako tolik jiných lidí. A navrácení zraku, to je naše každodenní práce, při níž zásadně život nemocných neměníme, spíše se naopak snažíme, aby se jim nezměnil oslepnutím. Jedna pacientka mi říkala: "Jeden světec vyléčil jednoho slepého přiložením rukou na jeho oči a od té doby je uctíván, protože vykonal zázrak; vy to děláte tisíckrát a nikdo vás za to tak neuctívá." A já jsem namítl: "Ale to je naše normální každodenní práce, za niž jsme placeni, tak to není taková zásluha, a už vůbec ne zázrak." Ta žena zase oponovala slovy: "Ale tím více by vás měli uctívat, protože těch lidí uzdravíte tisíce." Takto bychom mohli pokračovat v této akademické debatě hodiny... Fakt je, že většina lidí si uvědomuje, jak je zrak důležitý, a menšina si oči dokonce i chrání a pečuje o ně, alespoň tím, že si zakrýváním jednoho oka zkouší, zda jsou obě oči zdravé. Ano, opravdu máme jen dvě oči, nikoli třicet dva jako zubů, a tak si je chraňme - například jako oko v hlavě.
Jaké jsou vaše plány a sny do budoucna?
Dále rozvíjet chirurgii sítnice na oční klinice Lexum, kde jsem tuto chirurgii zaváděl v roce 2005. Vychovat mladé nástupce, kteří budou v této krásné práci pokračovat. A sny? Najít čas napsat učebnici. Dočkat se léčby vrozených dystrofií sítnice, případně umělého zraku. A naopak nedočkat se toho, že se budu těšit na pátek.
Jak daleko je současná medicína od implantování funkčního umělého oka?
Nedaleko. Stejně jako jsou, doufám, nedaleko lety na Mars. Držím palce, ať se toho obojího dočkáme.
---
MUDr. Ivan Fišer, Ph.D.
- od roku 2005 primářem Vitreoretinálního centra na oční klinice Lexum v Praze, specializuje se na léčbu onemocnění sítnice a sklivce
- v roce 1985 promoval na Fakultě všeobecného lékařství v Praze
- v letech 1985-1991 pracoval na očním oddělení nemocnice Kladno
- od roku 1993 zastával funkci primáře a od roku 1995 funkci vedoucího vitreoretinálního oddělení na oftalmologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
- zkušenosti získával na domácích i zahraničních stážích, např. v Moorfields Eye Hospital v Londýně, ve Wilmer Eye Institutu v Baltimoru, či v Montefiore Eye Hospital v New Yorku
- pravidelně vede kurzy při kongresech České vitreoretinální společnosti
- je spoluautorem 8 učebnic a vědeckých monografií
- je autorem 36 domácích i zahraničních publikací
- je členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, České oftalmologické společnosti, zakládajícím členem České vitreoretinální společnosti a členem výboru European Vitreoretinal Society
- přednesl cca 400 přednášek na domácích i zahraničních kongresech, sympoziích a seminářích, včetně kongresů Americké oftalmologické akademie či Evropské vitreoretinální společnosti
- operuje pacienty s chorobami sítnice i v zahraničí (Gruzie - Tbilisi)
- je držitelem několika mezinárodních ocenění (Řecká vitreoretinální společnost, Egyptská vitreoretinální společnost, Evropská vitreoretinální společnost) a uznávaným inovátorem ve svém oboru