Přísné dětství
Žádná škola, žádný osobní život. Jak stvořit šampiona!

Makej, makej, makej!" povzbuzují své děti už od plenek. Aby doma měli "nového Jágra", vzdali se vlastního života. Rodiče sportovně talentovaných dětí toho nelitují. Díky svérázné výchově jsou jejich potomci šťastní jako málokterý malý pecivál. Podivíni, kteří si přes své děti realizují vlastní nesplněné sny. Tyrani odpírající svým potomkům bezstarostné dětství s kamarády. Takovou kritiku sklízejí od okolí odhodlaní rodiče - kouči a trenéři vlastních dětí - často.

Znamená ale šťastné dětství to, že capart celé dny posedává před počítačem? Že nic moc neumí, bezcílně se poflakuje a stěží udělá dřep? Absolvent fakulty tělesné výchovy a sportu, trenér, kouč a výživový poradce Miroslav Buňka na tom nic úžasného nevidí. "Naopak sportovně založené děti, které míří k nějakému cíli, mají skvělé, naplněné mládí. A může mít někdo vybudované lepší sociální vazby než kluk, který chodí do školy i na tréninky? Například v hokeji je přece nutné navazovat na práci někoho dalšího, vytvářet kamarádovi šance a také spoléhat na ty ostatní," říká. Rodiče, kteří se na cílevědomé otce a matky dívají skrz prsty, často patří k těm, co sami nemají žádný program. Buňka proto začínajícím rodičům-trenérům radí: "Před škarohlídy se neobhajujte! Je to zbytečně vyčerpávající a nemá to cenu." Tak to ostatně už dávno dělá Pavel Zacha. Důvěřoval jen sobě a svému synovi, a díky této zarputilosti osmnáctiletý Pavel Zacha mladší pomalu balí do Kanady. Bude tam hrát za prestižní Canadian Hockey League - stal se jedničkou juniorského draftu. Manželé Zachovi tomuto cíli obětovali všechny své úspory, čas a - vlastně celý vlastní život.

Šampionem už před narozením

Malý Pavel trénoval dřív, než začal chodit - aniž by to tušil. Už v pěti měsících cvičil na speciální multifunkční stěně, později řádil na žebřinách, skluzavce nebo rukama i pálkou odpaloval zavěšený míček. Od dvou let se věnoval jízdě na kole, kolečkových bruslích, míčovým hrám, běhu, házení oštěpu, střelbě z luku, lyžování. Sportoval venku za každého počasí. Vrstevníky ve svých schopnostech brzy překonal.

Zachovi měli už dvě starší dcery, když přišel na svět Pavel. Třetí dítě si přála hlavně maminka. "Řekl jsem si: Proč ne? Ale tak trochu jsem si stanovil podmínku, že ho začnu vychovávat jako budoucího profesionálního sportovce. Manželka nebyla proti," vrací se ve vzpomínkách Pavel Zacha starší. Sám se v mládí hodně hýbal, závodně hrál házenou, fotbal, zářil v atletice. "Když jsem tak přemýšlel, kde a kdy jsem byl v životě nejšťastnější, vždycky mi vyšlo, že při sportu," vypráví. Se sportem ale začal relativně pozdě, navíc bydlel v malém městě, kde nebyly pro vrcholové disciplíny podmínky. Pro svého juniora se je rozhodl vytvořit.

Nejdřív vzal útokem knihovny: přečetl bezpočet odborných publikací o sportovní průpravě v obavě, že by mohl synovi ublížit neúměrnou aktivitou. To, co se dočetl, ho ale v jeho plánech jen utvrdilo. "Útlý věk skýtá obrovský nevyužitý potenciál, potvrzují to nejnovější vědecké objevy," pochvaluje si otec, který později o trénování od nejútlejšího věku napsal knihu s názvem Jak vychovat šampiona.

Malý Pavel byl všestranný talent: bavil ho tenis i atletika. Nakonec to u něj ale vyhrál hokej. Táta tehdy vsadil všechno na jednu kartu, přestože věděl, že to bude tvrdý oříšek. "Kolikrát se doma vedly spory, jestli je nutné utrácet tolik za špičkovou sportovní výstroj," přibližuje začátky. Zachovi rozhodně nebyli žádní boháči, kteří by nevěděli, co s penězi. Zacha se vzdal pravidelné práce a jediným živitelem rodiny na plný úvazek se stala manželka - vedoucí v bance. Téměř všechny její výdělky a otcův čas šly do dětí. "Peníze spravovala žena a nedopustila, abychom padli úplně na dno," říká Zacha.

Po několika letech bylo jasné, že Pavel junior bude skutečně hvězda.

"Vždycky jsem chtěl, aby naše mnohaleté úsilí bylo později adekvátně odměněno - finančně i společensky. A to hokej na špičkové úrovni nabízí."

Statisícové výdaje

Přestup do zámoří Pavla motivuje. Zvládne i devět tréninků denně. Příprava zahrnuje dokonalou výživu, regeneraci a neustálou motivaci. I ve třicetistupňovém horku startuje ráno Pavel na beachvolejbalovém hřišti. Sprintuje v písku uvázaný na gumách, na umělém trávníku za sebou na ocelovém laně tahá sáně se závažím. To je jen program na dopoledne. Pak se z Liberce přesouvá do Prahy na led, k večeru se vrací a pokračuje s dvouhodinou v posilovně, kterou střídá jóga a masáž.

Vydané finance se rodině prozatím příliš nevracejí. Vždyť jedna sezona, během které Pavel přestupoval z Brna do Liberce, přišla na tři čtvrtě milionu korun. Do toho se započítává třeba i pronájem zdejšího bytu nebo brusle. Na pár měsíců potřeboval čtvery, přičemž jedny stojí i šestnáct tisíc. Naštěstí už pomáhají sponzoři a velkou část výdajů platí profi klub Bílí Tygři Liberec, za které hrál Pavel poslední sezonu.

Tvrdý benjamínek

Pavel je sice momentálně studentem střední školy, ale uplynulé pololetí byl v lavici jen jednou. "Původně jsem doufal, že bude moci při hokeji vystudovat i univerzitu, ale teď vidím, že to opravdu nejde. A dělat dvě věci napůl, to považuji za nejhorší řešení," tvrdí otec.
Pavel Zacha junior zatím nebyl vážně zraněný. Přitom hrál vždy se starší kategorií, kde je riziko úrazu rozhodně vyšší. "První zápas ve čtyřech letech hrál s devítiletými dětmi. Byl jim po pás. V patnácti v juniorech zase s chlapy o šest let staršími odehrál úspěšně celou sezonu. Dobře ví, že nejdůležitější je umění předvídat. Největší rány totiž hokejista dostane ve chvíli, kdy kolem sebe nesleduje bedlivě situaci. "Už jako nejmladší v extraligové juniorce navíc patřil k nejtvrdším hráčům. I z tohoto důvodu je v Kanadě dnes ceněn tak vysoko," myslí si Pavel Zacha starší.

Jak zapálený tandem otec-syn přečkal období, kdy je okolí napadalo, že si Zacha starší honí ego, plní vlastní ambice, že chlapce "zmrzačí"? "Nijak. Ti lidé si tím jen vytvářeli vlastní omluvu před sebou samými. Že je nebaví, nebo dokonce obtěžuje intenzivně se věnovat vlastnímu potomkovi. Proto těžce nesli, když třeba Pavel ve čtyřech letech na olympiádě předškolních dětí dohodil nejdál tenisákem."

Díky, tati!

Vysněným odletem do Kanady společná mise táty a juniora skončí. "Pokud se mu podaří přestoupit do tamní juniorky, přidělí mu rodinu a ta se o něj postará. Je to pro něj lepší, splyne s prostředím, naučí se dokonale jazyk," doufá Zacha starší. Současně ale syna nespustí z očí - bude ho sledovat na internetu a létat s manželkou za oceán.

Během našeho hovoru končí Pavlu Zachovi mladšímu tréninková hodina na ledě. Připadá mi jako otevřený, pokorný mladík.

"Bez táty bych nebyl tam, kde jsem teď," má jasno. Bojovali spolu prý snad jen v rané pubertě, kdy chtěl být hoch samostatnější. Nelíbil se mu tátův neustálý dohled. "Někteří talentovaní kluci, kteří polevili a chodili se bavit, už hokej nehrají. Proto jsem rád, že mě táta u sportu podržel. Bavit se mohu později," tvrdí přesvědčeně Pavel.

Pětiletý dříč

Otců, kteří jsou ochotní povídat si o koučování svých dětí, je jen hrstka. Jedním z nich je i Martin Kváš z Ústí nad Labem, který trénuje už dva roky pětiletého Kevina.

Chlapec to dělá nadšeně a bez nucení. Hned ráno se zajímá, jaké aktivitě se budou v nejbližších hodinách s tátou věnovat. "Bez pohybu prostě nevydrží. Doma můžeme být maximálně dvě hodiny v kuse, pak se začne nudit. Má sice pokoj plný hraček, ale chce si jen kopat, házet nebo střílet na bránu," usmívá se Martin Kváš.

A opravdu. Během našeho povídání Kevin neustále poletuje kolem, honí se za kotětem, předvádí psí kusy na žebřinách, čutá do míče. "Kevin byl vymodlené dítě," vypráví Kváš, který sám kdysi hrál juniorskou druhou ligu v házené a na střední škole neměl konkurenta v hodu oštěpem. Jeho synek v roce a půl dostal první tenisovou raketu a nemohl se od ní odtrhnout. "Sotva chodil, ale už si pinkal. Oslavil tři roky, když jsme se byli podívat na hokejový zápas. Zašišlal, že chce taky na led. A tím to začalo," vzpomíná na start synovy vášně maminka Lenka Kvášová.

Ta je s manželem sehraná dvojka. "Vůbec jsem neřešila, že půjdou všechny peníze do syna. Nepřemýšlím nad kosmetikou, oblečením, zapomněli jsme na svoje koníčky, ale líto nám to opravdu není. Prostě jsme se tak rozhodli," tvrdí Lenka.

Částky investované do Kevina přitom jdou - stejně jako u Zachových - měsíčně do tisíců. Rodina už má naštěstí prvního sponzora. Ten platí Kvášovým naftu při cestách na ledovou plochu do Prahy, kam míří dvakrát v týdnu. Malý sportovec je zatím členem hokejové přípravky v Ústí nad Labem. Chodí i do školky, ale jen na pár hodin týdně. Až se z něj stane prvňáček, bude nutný speciální výukový program.

Odpočinek? Přemety na trampolíně

Kevin nemá ve své kategorii konkurenta, na sportovní olympiádě ve školce vyhrál všechny zlaté medaile. Zranění se Kevinovi vyhýbají a nevynechá jediný tréninkový den. "Je odolný, ale pro jistotu s ním chodíme na pravidelná vyšetření srdce, protože trénuje opravdu hodně," přiznává maminka.

Díky přísné sportovní disciplíně prý Kevin není rozmazlený, drzý a nezlobí jako ostatní děti.
S cizími lidmi, kteří o této výchově přesto pochybují a shazují ji, neztrácejí Kvášovi čas. Ale narážky od přátel, že by nechtěli být v Kevinově kůži a že jej rodiče přetahují, je mnohdy zabolí. "Copak vypadá jako přetažené dítě? Vždyť se ani na moment nezastaví sám od sebe. Když chci, aby odpočíval, klidně ten čas proskáče na trampolíně," říká Martin Kváš. Stojí si za tím, že dobře pozná, kdy má syn dost: "Když spí po obědě čtyři pět hodin, druhý den ho maximálně šetřím."

Neúspěch? Tragédie

Co když malému šampionovi kariéra nevyjde? Takové myšlenky si rodina vůbec nepřipouští. "Bylo by to samozřejmě neštěstí. Na druhou stranu bych si mohl říct, že jsem pro to udělal maximum," krčí rameny tatínek.

Při focení v tenisové hale malý sportovec s chutí pózuje s hokejkou, za minutu už drží v ruce tenisovou raketu a střídá bekhend s forhendem. Když po patnácti minutách Martin Kváš zavelí k odchodu, Kevin se rozpláče. Rodiče mu slibují: "Až si dáš k obědu svoji oblíbenou rajskou a prospíš se, hned se sem vrátíme!"

Dril může rodinu rozložit

Mezi klady systematické přípravy dítěte na dráhu profesionálního sportovce patří velké množství času, které potomek tráví s rodiči. "Do této přípravy by ale neměl být zapojený jen jeden rodič. Časem se totiž od sebe mohou členové rodiny vzdálit. Vztahy se mohou oslabit buď mezi partnery, nebo mezi druhým rodičem a dítětem," upozorňuje psychoterapeutka Jana Molešová z Centra rozvoje osobnosti a skupin.

Pravidelný dril podle terapeutky způsobí, že si na to tělo zvykne, bude ho automaticky přijímat. A to je prý v pořádku, stejně jako když jde o pilování zavazování tkaniček nebo čištění zubů. Musí se to ale dít v láskyplném prostředí. Pokud je přístup necitlivý, může to zanechat v dětské duši trauma.

"Když je ratolest drilována neustále jen k růstu výkonu, může jí připadat, že není bezpodmínečně přijímána ze strany pečující osoby," varuje Jana Molešová.
Děti, které jsou citlivější ke kritice než dospělí, je zapotřebí neustále chválit. A pokud možno mlčky přecházet drobné neúspěchy.

"Nemusí být všichni mistry světa. Jde o to, aby to dítě bavilo a mělo cíl," říká již citovaný kouč a výživový odborník Miroslav Buňka. Sám s tím má osobní zkušenost. Jeho nadaná dcera mu v sedmnácti letech oznámila, že končí s volejbalem.
"Zůstala v ní ale pracovitost, kázeň, dochvilnost. A co slíbí, splní," libuje si. Rodič, který si vezme do hlavy, že si "vypěstuje" šampiona, musí počítat s tím, že se sny dítěte mohou změnit. "Když vezme na vědomí, že potomek má možnost kdykoli říct: ‚Konec,' uvolní se v něm napětí, a může být dokonce lepším trenérem," vysvětluje Buňka.

Jágr je jen jeden

Trenér - ať už otec, nebo profesionál - by měl rozhodně pomlčet o tom, že touží po "novém Jágrovi". Zdůrazňovaná touha rodičů po něčí kopii malému sportovci rozhodně na sebedůvěře nepřidá. Znamení, že jsou cílevědomí tátové a mámy ve svých snahách naopak na dobré cestě, je nasnadě. Dnes a denně slyší od své ratolesti upřímné: "Být nejlepší je můj vlastní sen."

Stačí deset tisíc hodin dřiny

Nadání je jen přidaná hodnota k dřině. Ta je stěžejní a za tím si stojí i novinář Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu. Jím sesbírané výzkumy uvádějí, že vrcholu se mají šanci dotknout jen ti, kteří své práci obětují deset tisíc hodin úsilí. Týká se to jak sportovců, tak hudebníků nebo třeba spisovatelů. Takový Mozart skládal hudbu už v šesti letech, ale dechberoucí byla teprve jeho Symfonie č. 9. A tu stvořil až ve svých jedenadvaceti - tedy po mnohaletém "tréninku". K lopotě je ale vždy nutné přidat odborné vedení a podporu rodičů - finanční, časovou, psychickou. Do koktejlu úspěchu je ovšem potřeba přimíchat i štěstí: příležitost potkat ve správný čas správné lidi a mít povahu s touhou vítězit.

TEXT BYL PŘEVZAT Z ČASOPISU INSTINKT