Téměř pětina pacientů hospitalizovaných v nemocnici kvůli poruše příjmu potravy, tedy například anorexii nebo bulimii, jsou děti. Většinou jde o desetileté až čtrnáctileté dívky. Jsou mezi nimi ovšem i daleko mladší ročníky. Více než třetina hospitalizovaných jsou pak teenageři mezi 15 až 19 roky věku. Vyplývá to z údajů aktuálně zveřejněných Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS).
Své zkušenosti má s anorexií i jedna ze čtenářek webu specializovaného na tyto nemoci Ideální.cz. "Všechno začalo ve třinácti, když mi jedna profesionální fotografka řekla, že bych mohla fotit, ale že jsem na to moc oplácaná. Toužila jsem se stát fotomodelkou, tak jsem si řekla, že zkusím trochu zhubnout, měřila jsem 163 cm a vážila 58 kg," popisuje na webu svůj příběh.
Průběh byl u ní rychlý a měl drastické účinky "Do roka jsem vážila jen 43 kg. Nikdo si toho nevšiml až na taťku se strýčkem. Proto mě objednali k psycholožce," píše. "První návštěva u ní byla teror. Nechtěla jsem s ní mluvit a nechtěla jsem slyšet její řeči. Pak po mně chtěla, abych se nakreslila na zrcadlo, jak se vidím, poté mě k němu postavila a obkreslila opravdové křivky. Byla jsem zděšená," dodala.
Tento příběh přitom není ojedinělý. "Snižuje se věk, kdy anorexie propuká, a zvyšuje se počet dětí, které mají problémy s poruchou příjmu potravin," potvrzuje údaje ÚZIS psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl. Ve věku do patnácti let se podle něj jedná většinou o anorexii, poté se přidává i bulimie.
K nemoci přispívají i hračky
Důvody, proč nemoc propuká, začínají podle Kulhánka už v předškolním věku. "Když se podíváte na většinu hraček pro holčičky, tak pokud zrovna nejde o zvířátka, postavičky mají anorektické parametry," konstatuje Kulhánek. Svou roli ovšem může sehrát i rodina, v níž nemocí trpí například už maminka a děti vyrůstají v prostředí, kde není vztah k jídlu normální.
Nezanedbatelný je i vliv okolí. Dívky - anorexií a bulimií totiž trpí většinou ženy - jsou závislé na hodnocení okolí, záleží jim na tom, jak vypadají a jak je přijímají vrstevníci, a chtějí být atraktivní. A odtud je už jenom krůček k tomu, aby začaly držet diety.
V některých případech to pak vede k tomu, že začínají hubnout, připadají si hezčí a neuvědomují si, že se dostávají do problémů. Popřípadě si to uvědomují, ale nevědí, jak z toho ven. "Vím, že takhle žít nechci! Už ne!" konstatuje například na Ideálni.cz pod nickem KM92 další ze čtenářek, tentokrát trpící bulimií. "Pořád řešit jídlo, kolik, co, kdy, tohle jo, tohle ne, toho už bylo moc. A když toho je moc, tak jako na počítači se zmáčkne reset a všechno se začne znovu, já se jdu vyzvracet," dodává.
Důležitá je pak pomoc okolí. Příznaky začínajících nebo pokročilých anorektiků jsou si totiž podobné. Odmítají jídlo, zruší obědy ve škole, nechtějí jíst společně s rodinou, ale nosí si jídlo do svého pokoje, vyhazují svačiny, nebo se naopak přejídají a pak zvracejí. "To jsou věci, které samy o sobě nic neznamenají, ale když se nasčítají, tak to začíná být vážné," konstatuje Procházka. Prvním krokem, jak to řešit, je většinou návštěva psychologa nebo i dětského lékaře. Ti už by měli pacientům a jejich rodičům poradit, jak dále.
Na poruchy příjmu potravy se podle ÚZIS loni léčilo téměř 3400 lidí, z toho 308 z nich nedovršilo ani patnáct let. V nemocnici kvůli tomu skončilo 339 lidí, z toho 63 dětí. Jednomu z nich přitom nebylo ani deset let.
