Stydlivost
Jsem nesmělý, ale léčím se
11.11.2017 05:01 Původní zpráva
V sauně, na koupališti, na diskotéce, při svlékání u doktora nebo třeba v posilovně. Tam všude se lidé stydí. Proč? Kdy vlastně vzniká stud? A jak ho lze překonat?
Dvaatřicetiletá Petra z Nového Strašecí je od dětství plachá a zakřiknutá. Ve škole byla vždy tou podivnou holkou, která seděla v koutě a četla si knížku. Nebo jen zasněně hleděla do prázdna. Žila ve vlastním světě představ. Styděla se stát před tabulí nebo jen zvednout ruku. Tolik očí mířících jen na ni... "Rodiče se rozvedli, když mi byl rok a půl. Vychovávala mě hlavně máma, která se o mě strašně bála. Pořád kontrolovala, co si beru na sebe, jak se tvářím. Často říkala větu: Co by si o nás lidi pomysleli," vzpomíná mzdová účetní Petra, která si nepřeje uvést své celé jméno. Logicky. Stydí se.
Kde konkrétně nejvíc? "Celý život mám problém s chozením na hromadné toalety. Bojím se, že mě někdo uslyší při čůrání, nevím proč," říká. V dětství si prý ráda hrála na schovávanou. Byla v tom dobrá. "Někdy bych si to ráda zahrála i dnes," pousměje se a vy jí to prostě věříte. Milá dívka, která chce splynout s šedivým davem. Řasenku a rtěnku prý použila naposledy v pubertě, vlasy si nikdy nebarvila. "Nechci na sebe upozorňovat." Vztahy? "Ten pravý snad jednou přijde. Anebo taky ne," pokrčí rameny.
Pozůstatek z dětství
Pocit studu známe všichni. Strach ze selhání. Úzkost, která člověka omezuje a je důvodem i omluvou (nebo výmluvou) neúspěchu. Nedokážu to, protože se stydím. Sevřený žaludek, rozklepaná kolena, zarudlé tváře. Nechceme mluvit před více lidmi, zeptat se na cestu. "Co nezakazuje zákon, zakazuje stud," tvrdil už římský filozof Seneca. Čím to je, že někdo si pozornost okolí užívá i v trapných chvílích a jiný by se nejradši propadl do země?
Stydlivost není vrozená, získáváme ji výchovou nebo nějakou konkrétní nepříjemnou situací. "Vzniká už v raném dětství. Třeba při pláči. Když dítě brečí a nikdo k němu nepřijde a nepostará se o něj, zjistí dvě věci: že svět není bezpečný a že já jsem špatný, nemám žádnou cenu. Zde vzniká základ studu," řekl pro TÝDEN psychoterapeut Martin Galbavý.
Starou dobrou metodu nechat dítě vybrečet tedy rozhodně nedoporučuje. "To je nesmysl. Malé dítě nemá schopnost s námi manipulovat, potřebuje naši pozornost. Když k němu přijdeme, dáme mu pozitivní zpětnou vazbu a dítě se může dobře vyvíjet. Když nepřijdeme, způsobí to pravý opak. V dospělosti si nedůvěřuje, je zakřiknuté a bojácné," tvrdí Galbavý.
A jako odstrašující příklad uvádí i jinou otřepanou výchovnou metodu. "Pepíčku, běž se vyvztekat do vedlejšího pokoje, a až se uklidníš, tak přijď." "To je také dobrý základ pro stud. Jsi špatný, takového tě nemám ráda, ale až budeš hodný chlapeček, tak se vrať. Tak opravdu ne," radí psychoterapeut.
S tečkou na čele
Problémy v rodině, pocit odcizení, šikana v dětství. To vše může způsobit, že člověk zažívá častý stud i v dospělosti. Že se bojí požádat o pomoc prodavačku v supermarketu, oslovit dívku na diskotéce. Dát si panáka na kuráž? Často to pomáhá, ale dlouhodobě to žádný efekt nemá. Člověk si musí věřit a vážit si sám sebe, mít se rád. Psychologové doporučují jakýsi trénink: plnit různé úkoly a výzvy a postupně stud odbourávat.
Stud je pocit, ne permanentní vlastnost, takže s ním lze pracovat. Když vejdete do místnosti plné lidí, máte pocit, že na vás všichni zírají? Že se vám vysmívají kvůli oku na punčoše či skvrně na kravatě? Jen zbytečné pochybnosti. "Zkuste si udělat černou tečku na čele a jít mezi lidi. Děsíme se toho, že na nás budou ostatní koukat, ale nakonec zjistíme, že lidem je to celkem jedno. To nás může povzbudit," uvádí příklad Galbavý. Postupně si můžeme nakládat těžší a těžší výzvy. Třeba si začít prozpěvovat v metru. Předstírat sebevědomí a jednoho krásného dne zjistit, že sebevědomí opravdu jsme.
Míru studu ovlivňuje i doba, do níž jsme se narodili. Dnešní svět nás tlačí k dokonalosti. Stydíme se sami před sebou za malichernosti, které bychom v době socialismu neřešili. Fuj, nemám oholené podpaždí. Stříhám si ofinu sama před zrcadlem. A ještě nikdy jsem neochutnala avokádo! Neustále dumáme nad tím, co tomu řeknou ostatní. Rodina, kamarádi, sousedé. Není to úplně jedno? Většina z nich má dost vlastních starostí, a když se jim to nelíbí, jejich problém.
Nepřítel technologie
Americké výzkumy tvrdí, že až padesát procent lidí považuje sebe sama za nesmělé. A toto číslo prý stále roste. Psycholog Philip Zimbardo, jenž se stydlivostí u dospělých dlouhá léta zabývá, tvrdí, že důvodem jsou moderní technologie. Zimbardo varoval už v devadesátých letech před takzvanou "epidemií stydlivosti", kdy bude možné po celý den osobně nepromluvit s jediným člověkem. Počítače, bankomaty, elektronické pokladny bez prodavačů, to vše podle něj přispívá k nekomunikaci. Anebo sociální sítě, na nichž dokážeme družně komunikovat se svými "přáteli", které následně na ulici ani nepozdravíme. Pro podobné lidi se začal používat pojem "textrovert". Člověk výřečný a vtipný na sociálních sítích či v textových zprávách, ale nesmělý při osobním setkání.
"Rozšíření chytrých telefonů je nová forma zla," má jasno Zimbardo. Ve své knize Odpojený muž píše, že kvůli virtuální realitě nejsou lidé často schopni navazovat vztahy, vzdělávat se, pracovat a vůbec vést normální život. Když se v životě objeví překážka, úzkost a stres, člověk sáhne po mobilu a zmizí do virtuálního ráje. Tam uspokojí mnohé své potřeby, a tak ubývá vztahů a komunikace.
Seznamování se tváří v tvář je tak čím dál větší problém. Je to prosté: pokud lidé společenský kontakt necvičí, zakrní. Zatímco u žen je lehká stydlivost atraktivní a roztomilá, muž podobného ražení dostává nálepku bambuly a nekňuby. Co s tím? Francouzský herec Pierre Richard coby bázlivý Renaud si v komedii Jsem nesmělý, ale léčím se (1978) našel ostříleného přítele Alda, který mu se ženami radí a pomáhá. V reálném životě ale seznamování až taková legrace není, nebo ano?
Americký publicista a expert na seznamování Joshua Pellicer býval kdysi plachým ňoumou. Poté ale vynalezl metodu The Tao of Badass (Cesta drsňáků) a ženy mu prý skáčou do klína. O co v jeho metodě jde? "Všichni se chováme jak ryby v akváriu. Samičky si vybírají samečka, který nejvíc září. A když jsou dva samečci stejně zářiví, ryba si vybere toho, o kterého jeví zájem i ostatní ryby. Staňte se tedy samečkem, po kterém samičky touží!" vysvětluje Pellicer.
Jeho rady ve zkratce: Konverzaci s ženou začněte nějakou moudrou větou typu "Cítím, že jsi otevřená mnoha novým věcem, jistě si budeme rozumět." A v nevšedních lichotkách pokračujte. "Už jsem unavený z těch všech žen kolem. Nebaví mě, protože je mohu získat příliš snadno. Proto se mi líbíš právě ty." Hodí se také, když vás dotyčná (pochopitelně náhodou) potká ve společnosti jiné atraktivní ženy. Co na tom, že jde o vaši kamarádku z dětství, to jí vysvětlujte. A pozor, důležité je se při konverzaci dívat vaší vyvolené upřeně na rty. To je prý ten nejlepší sexuální spínač.
Když červenají i uši
Do dnešního světa jako by se snad stydliví lidé ani nehodili. Nosí se suverenita, sebevědomí, ostré lokty. Musí nás být vidět a slyšet. Na druhou stranu i stydlivost má své výhody. Lidé jí trpící bedlivěji vnímají okolní svět a umějí věci lépe vnitřně prožívat, shodují se psychologové. Ostatně, za nesmělé se považuje řada herců, kteří přitom budí dojem, že jim pozornost dělá dobře. Král komiků Vlasta Burian byl v soukromí stydlín, kterému před ženami červenaly uši. Strach z lidí dokázal překonat jen v divadle. Trémou v běžném životě často trpí hollywoodské hvězdy Harrison Ford, Brad Pitt, Nicole Kidmanová či Meryl Streepová. Možná i oni mají někdy sto chutí zahrát si na schovávanou.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.