Často si jsme jisti tím, na co si vzpomínáme, ale paměť není vždy docela důvěryhodná. Vědci prokázali, že mnozí z nás jsou přesvědčeni, že si vzpomínají na nejranější dětství, ale v té době ještě mozek nevyvinul pro tento účel nezbytné struktury, píše italský deník Corriere della Sera.
Tým vědců z Londýnské univerzity pod vedením Martina Conwaye byl překvapen výsledky svého výzkumu. Podle něj bylo téměř 40 procent ze šesti tisíc sledovaných dospělých přesvědčeno, že si vzpomínají na události z doby, kdy jim byly dva roky. Podle vědců se události v paměti usidlují až od věku tří let.
"Nejméně 2478 osob datovalo své první vzpomínky do věku dvou let nebo dokonce i dříve," uvedli autoři studie. "A 893 osob tvrdilo, že si vzpomíná na to, co se stalo, když jim byl jeden rok nebo i méně. Označili jsme to za první nepravděpodobné vzpomínky," dodali vědci.
Podle vědců existuje několik hypotéz, proč se lidé domnívají, že si pamatují události z tak ranného věku. Za prvé: jde skutečně o jejich vzpomínky, ale na události, které se staly mnohem později a oni si je špatně zařadili. Za druhé jde o imaginární paměť, a nikoli o události, které tyto osoby skutečně prožily. Lidé si je podvědomě vykonstruovali, například vlivem rodinných historek nebo fotografií.
Naproti tomu některé skutečné vzpomínky časem zastíní mraky, ztrácejí se celé úseky života, včetně radostných a krásných prožitků. Takovým ztrátám se dá částečně zabránit rekonstrukcí vlastního života v takzvané Life story book (Kniha života). To má podle studie zveřejněné v časopisu International Psychogeriatrics pozitivní vliv například na zlepšení vztahů s rodinou pro lidi postižené demencí. Podle vědců z nizozemské Twentské univerzity Kniha života stimuluje pozitivní vzpomínky a emoce, snižuje úroveň depresí a zlepšuje kvalitu života osob s demencí.
Life story book může mít různé formy a rozměry, kromě vlastních psaných záznamů mohou být doplněny doplněny fotografiemi nebo články z novin. Jiné mohou být multimediální a zahrnovat i videa či nahrávky.
Podle vědců si vlastně vzpomínky vybíráme. Mozek ví, co mu prospívá, a nezaznamenává všechny informace, nýbrž jen ty užitečné. "Když pozorujeme let ptáků, nepočítáme je a nepamatujeme si jejich počet, protože není důležité to vědět. To, co nás zajímá, je, že jsou to ptáci, a určovat jejich počet není nezbytné," uvedl Conway.
