Dárci orgánů se mají dočkat většího uznání. Za srdce, plíce nebo ledvinu chce český stát jejich původnímu majiteli platit pohřeb, živým dárcům zas uhradit pobyt v lázních. Po změnách odborníci volají už léta. Zázrak medicíny totiž umožňuje nahradit v lidském těle až 150 částí.
Jen loni v Česku zemřelo 67 lidí z čekací listiny na dárcovské orgány. Teď na ní figuruje asi 700 pacientů a jejich počty stále rostou, vhodných dárců je ovšem třikrát méně. Naše země, v níž platí institut předpokládaného souhlasu, by přitom nedostatkem orgánů trpět nemusela - k jejich odběru z vašeho těla stačí už fakt, že se během života nezapíšete do registru odmítačů. A v něm se nyní nachází jen necelá tisícovka jmen.
K TÉMATU: Darování orgánů by se mělo zrychlit
Darujte své orgány! Ministerstvo rozjede kampaň
Oproti USA nebo Británii, kde lidé svolní s posmrtným využitím orgánů musejí souhlas předem aktivně vyjádřit, bychom si mohli gratulovat k ideálním výchozím podmínkám. Čísla ovšem říkají něco jiného. Zatímco v Británii připadá na milion obyvatel 15,5 mrtvých dárců a v USA dokonce 22, v Česku to je "jenom" 19. S počtem 34 mrtvých dárců na milion obyvatel je vůbec nejúspěšnější zemí na světě Španělsko, od něhož se české ministerstvo zdravotnictví hodlá brzy učit. Příčina je jednoduchá - vedle masivní osvěty lékaři ve Španělsku své dárce aktivně vyhledávají. V nemocnicích fungují tzv. transplantační koordinátoři, kteří aktivně tipují možné dárce s příznaky smrti mozku a včas komunikují s jejich blízkými.
V Česku naopak transplantační centra pasivně čekají na zprávu nemocnic, v nichž leží člověk s mrtvým mozkem (a díky plicním ventilátorům i s tlukoucím srdcem), aby jejich týmy přijely provést odběr. Lékaři na ARO nebo JIP mají sice povinnost centra informovat, skutečnost ale vypadá jinak. Životně důležité orgány si mrtvý často bere s sebou do hrobu. "Lékaři nemají jistotu, že dělají všechno správně, podle legislativy. A je to i práce navíc, s dalším vyšetřováním potenciálního dárce, s komunikací s rodinou a s transplantačními centry, jejichž týmy přijíždějí provést odběr," říká Pavel Březovský, ředitel Koordinačního střediska transplantací, jež se zodpovídá ministerstvu.
PSALI JSME: Transplantace plic se v Česku daří, chybějí však dárci
Ledviny od kata. Popravení v Číně hlavními dárci orgánů
Jistou roli tu ovšem hrají i peníze. Špatně nastavený systém úhrad za péči o potenciálního dárce, který vyžaduje celou řadu medicínských úkonů, totiž nemocniční personál k lidumilství zrovna nemotivuje. "Třeba multiorgánový odběr, který může zachránit pět až 
sedm nemocných, je vůbec nejošklivější operace, to je v podstatě vyvrhování. Do nemocnice se seběhne dvacet lidí v několika týmech, jež se po skončení práce rozutečou, a se vším nepořádkem tam zůstane v noci sestřička, která zrovna slouží. A za to žádnou odměnu nedostane. Snažíme se personálu před odjezdem aspoň poděkovat. Bez nich totiž žádné transplantace nebudou, i kdybyste měli třeba stovku erudovaných transplantologů," říká přednosta Transplantačního centra v pražském Motole Jaroslav Špatenka.
Už brzy má ale dárcovský systém získat jiné kontury. Ministerstvo zdravotnictví připravilo Národní akční plán pro roky 2010 až 2016, v němž slibuje převratné novinky. Jen letos nastoupí speciálně vyškolení koordinátoři podle španělského modelu do dvacítky špitálů a postupně jich obsadí až sedmdesát. Pozůstalým se navíc stát chystá hradit pohřebné na znamení, že společnost si váží daru jejich blízkého. Pro živé dárce, kteří se rozhodnou věnovat příbuznému ledvinu nebo plicní lalok, se zase počítá s příspěvkem na lázeňskou péči nebo dopravu. "V současnosti jim stát ulevuje pouze tím, že nemusí platit regulační poplatky za hospitalizaci a ambulantní kontroly související s darováním orgánu," upozorňuje Eva Pokorná, předsedkyně České transplantační společnosti.
Více o tématu transplantací si můžete přečíst v časopisu Instinkt, který vyšel 3. června 2010.
Ilustrační foto: Jan Schejbal, Karel Šanda
