Můj mobil, můj život
Ztrácíme paměť. Hrozí nám digitální demence?
14.10.2016 18:01 Původní zpráva
Jsme k němu přisátí jako k mateřskému prsu a někteří by se podle studií raději vzdali sexu než svodů telefonního displeje. Smartphone, nový nejlepší přítel člověka, nám už radí ve všech oblastech života a až 150krát denně na něm kontrolujeme dění na sociálních sítích, abychom něco neprošvihli. Tato "kybernemoc" si plíživě vybírá svou daň. Kolikrát denně vytahujete mobil kvůli nějaké jeho aplikaci, přestože víte, že z něj nic převratného nevykoukáte, protože jste to samé udělali před pár minutami?
Povyšovat se nad vámi nebudu: i já jsem na ulici za netečnou zombii s palcem neustále zabořeným do displeje, někdy i na cestě přes přechod. Moje známá ho dychtivě vytahuje, když v autě čeká na červené, a znám lidi, kteří pokračují s konverzací přes Messenger i na záchodě. Jak se cítíte, pokud svého digitálního miláčka nemáte v dosahu? Já trochu znervózním. Na dovolené v Egyptě, kde byla wifi jen v lobby hotelu a ještě k tomu pekelně drahá, jsem se jeho atrakcí na týden vzdala. Ale sotva se letadlo do Prahy zastavilo na přistávací plošině, vrhala jsem se na Facebook dřív, než jsem rozepla bezpečnostní pás. Co se dělo? Co mi kdo chtěl? Neumřel někdo?
Kdo porodil? Je na scéně nějaký nový drb? "Když občas nemáme novou techniku k dispozici, cítíme se jako brouk převrácený na záda, bezmocně a zcela marně zmítající nožičkama. Někam založený, ztracený, nebo dokonce ukradený mobil u nás vyvolává bušení srdce, úzkost a stres. Více než tři čtvrtiny mladých lidí říkají:,Když se zrovna nic neděje, sáhnu po mobilu.' To všechno jsou známé příznaky závislosti, jejíž rozšíření v některých zemích světa už dosáhlo hrozivých rozměrů," píše neurolog Manfred Spitzer, který se proslavil kontroverzní knihou Digitální demence, ve své nové publikaci Kybernemoc.
Spitzer považuje nejnovější technologie za něco jako "švýcarský nůž jedenadvacátého století" - jeden nástroj pro bezpočet činností, ale také - v rozumných dávkách - za lék. Ten má ovšem, stejně jako všechna farmaka, i nežádoucí účinky. A je dobré je znát. Psychologové, psychiatři i neurologové hovoří hlavně o roztěkanosti, stresu, depresích, ochabování paměti, lenosti... To první je zcela zřejmé, sotva vyjdeme z domu: lidé v tramvaji dávno nečtou papírové noviny, natož knihy - kterým technologičtí vývojáři říkají "mrtvé stromy, které špiní prsty". Nebylo by třeba se nad tím podivovat, kdyby je v elektronické podobě louskali s někdejší pozorností. Jenže drtivá většina z nás prostě jen neklidně těká napříč nejrůznějšími aplikacemi a sociálními sítěmi, ani jedním z kyberlákadel se nezabývá soustředěně. Člověk je naprogramovaný tak, že se naplno může koncentrovat maximálně na dvě věci zároveň, pak už se pozornost tříští.
"Jestli není nekonečné zírání do Facebooku nebo posílání zpráv na Twitter výcvik v neuróze, pak už nic," napsal už před pár lety reportér New York Times Benedict Carey, který si povšiml, že se Američané začínají masově podobat postavám z filmů Woodyho Allena, jejichž roztržitosti se vždycky povzneseně smáli.
Nedokážeme se sami zabavit. Nedokážeme být se svými myšlenkami ani pár minut ve frontě na poště. Před spaním už nebilancujeme s očima zapíchnutýma do stropu svůj den, ale do poslední chvíle, než zabereme, čučíme radši na fotky koťátek na Instagramu.
Hvězdy z modré říše
Pro mnoho lidí internet začíná a končí na Facebooku. Uspokojuje naši touhu někam patřit? Spitzer si to rozhodně nemyslí. "Má se k naší potřebě pospolitosti asi jako popcorn k potřebě potravy: vypadá jako obrovská masa a předstírá uspokojení hladu, přestože se skládá hlavně ze vzduchu a prázdných kalorií," píše a nesmlouvavě pokračuje: "Konzum této masy tak vzbuzuje ještě větší potřebu potravy, která opět není skutečně uspokojená. A tak jako lze tělesně onemocnět, budeme-li konzumovat pouze popcorn (podvýživa!), při intenzivním používání Facebooku onemocní naše duše. Dostavují se úzkosti, stres, závist, zloba, žárlivost - a vzniká závislost."
Nehledáme tam jen potvrzení, že nás společnost bere, ale také potvrzení sebe sama. Na svůj profil zasíláme selfíčka a své statusy leštíme jako diamant. A týkají se především nás, našeho života, našich názorů. Ano, jsme rádi, že můžeme pozorovat, co dělají naši známí - ale především můžeme mluvit sami o sobě a máme k tomu publikum. Podle jedné americké studie o sobě mluvíme až v osmdesáti procentech svých příspěvků.
Psychologové z Harvardovy univerzity provedli řadu experimentů pomocí magnetické rezonance a prokázali, že na rozdíl od řečnění o jiných lidech aktivuje prozrazování vlastních osobnostních charakteristik v mozku "centra odměny". Proto je pro nás tahle sociální síť jako sladký cumel. "V budoucnosti prožije každý svých patnáct minut slávy," řekl v šedesátých letech Andy Warhol a asi netušil, jak velkou pronesl pravdu. Díky Facebooku si každý může připadat jako celebrita, když vzbudí dostatečnou pozornost u svých "přátel" a ti mu olajkují jeho příspěvek. Čím víc narcistická nebo neurotická osobnost, tím větší touha po obdivu a uznání. Je to dětinské, ale "honbě za lajky" propadají teenageři i čtyřicátníci. To, že se lidem líbí to, co sdílíme, aktivuje hormon štěstí - dopamin - a chceme ho pořád víc a víc.
A přitom na sebe, pod svým jménem, z vlastní vůle, lehkomyslně vyzrazujeme víc a víc.
CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.