Nález lebky tzv. Taungského dítěte měl před 100 lety potvrdit domněnku Charlese Darwina o původu lidstva v Africe. Australsko-jihoafrický antropolog Raymond Dart zveřejnil 7. února 1925 v britském časopise Nature objev dítěte Taung, prvního nálezu druhu Australopithecus africanus i rodu Australopithecus vůbec, pravděpodobného předka člověka. Americká neuroantropoložka a odbornice na evoluci mozku Dean Falková označila objev za "nejdůležitější antropologickou fosilii dvacátého století".
Lebka sestává z větší části obličeje a dolní čelisti se zuby, které doplňuje přirozený výlitek mozkovny. Předpokládá se, že je asi 2,5 milionu let stará a představuje ostatky zhruba čtyřletého mláděte.
Raymond Dart tehdy pracoval jako anatom lékařské fakulty na univerzitě Witwatersrand v Johannesburgu v Jihoafrické republice. Na podzim 1924 jej jedna studentka zpravila o lebce fosilního paviána, vystavené v domě ředitele těžební společnosti Northern Lime Company. Nález pocházel z vápencového lomu poblíž města Taung. Dart lebku s nadšením prostudoval a po zdlouhavém odstranění nánosů vápence, trvajícím několik měsíců, odhalil dochovanou tvář i celou spodní čelist neznámého hominida – taungského dítěte.
Dartova zpráva strhla velkou vlnu kritiky, většina odborníků nález nepřijala a pokládala lebku za pozůstatek vyhynulé opice nebo nanejvýš lidoopa, nikoliv lidského předka. Konečnému přijetí rodu Australopithecus i myšlenky původu člověka v Africe napomohly především nové nálezy z jižní Afriky. Vlna ostrého odporu vůči Taungskému dítěti opadla do konce 30. let 20. století a koncem let čtyřicátých již badatelé druh Australopithecus africanus přijali jako jeden z výchozích bodů lidské vývojové linie.
