Jára Cimrman stojící, bdící

Divadlo Járy Cimrmana slaví čtyřicátiny. Není to však zdaleka jen divadelní svátek. Čtyřicet let slaví především Jára Cimrman osobně. Fiktivní postava, která v české společnosti zarezonovala více, než tvůrci čekali. Cimrman dnes vykukuje odevšad, až se to jeho otcům nezdá zdravé. A my je chápeme a ptáme se, proč tomu tak je.

Tisíce lidí hlasovaly pro Járu Cimrmana v roce 2005 v anketě Největší Čech – bez ohledu na to, že nikdy neexistoval a nic nedokázal. V žádné jiné zemi, kde soutěž probíhala, se nic podobného nestalo. V Česku ale Cimrmanův úspěch nemohl nikoho překvapit, jenom potvrdil dvě známé věci. Postava Járy Cimrmana existuje za hranicí dosahu svých autorů a recese je v téhle zemi přirozená a běžná reakce. I „fenomén“ Cimrman je především do důsledku dotažená mystifikace a recese.

Vznikl spíše souhrou náhod než jako výsledek promyšleného autorského plánu. Jméno Jára Cimrman bylo poprvé použito v roce 1966 v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka, kam byla zařazena fiktivní reportáž z jisté vernisáže. Řidič parního válce Jára Cimrman na ní vystavoval díla, jež přejel svým strojem. Jméno se vzápětí dostalo do názvu divadla, aniž k němu někdo zamýšlel vymyslet nějakou figuru. „Spíš jsme to brali jako komickou variaci názvu typu Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, Divadlo S. K. Neumanna, Jiráskův Hronov,“ říká dnes Ladislav Smoljak. Autorství svých prvních tří her pak Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák a Smoljak připsali Cimrmanovi, aby za ně slízl případnou ostudu. A fenomén proslulých cimrmanologických přednášek vznikl z nouze, soubor neměl co hrát po přestávce. Premiérové představení odehrálo Divadlo Járy Cimrmana 4. října roku 1967: v pražské Malostranské besedě předvedlo Svěrákovu jednoaktovku Akt (viz Stručná historie Járy Cimrmana).

Recese je český vynález
Jakkoli může Jára Cimrman působit jako jev ojedinělý, mají podobné fiktivní postavy a podobný styl recese u nás svou tradici. Historik Petr Koura se zabývá dějinami české recese. Tímto slovem mimochodem angličtina, francouzština i němčina označují pouze úpadek (především ekonomický), jen čeština je používá i pro jistý typ legrace.

Koura vidí Cimrmana v pozoruhodných národopisných souvislostech: „Cimrman neslétl z nebe jako UFO, není to první fiktivní postava české kultury. Budeme-li pátrat po jeho předchůdcích, dostaneme se přinejmenším k Haškovi a jeho Straně mírného pokroku v mezích zákona, ale především na konec třicátých let k hnutí recesistů. Ti si vytvořili fiktivní postavu jménem Pankrác Perla.“ Recesisté tehdy kolektivně napsali knihu Jedeme do Bodele (míněno jako narážka na cestu „kamsi“, v níž viděli perspektivu mladého člověka po nástupu nacismu). Opatřili ji podtitulem Z češtiny do perštiny a zpět přeložil doktor Klavír a podepsali jménem Pankrác Perla. Jeden z nich, Arnošt Kavka, dokonce odhalil Perlovi v Praze-Libni pamětní desku. Stálo na ní cosi v tom smyslu, že „v tomto domě nikdy nežil...“. Figura Pankráce Perly nikdy nenabyla cimrmanovských rozměrů, nicméně jakousi paralelu s dílem Šebánka, Svěráka a Smoljaka historik Koura vidí v jejím společenském smyslu: únik do světa legrační fikce může být psychickou reakcí na dobu, v níž platí, že je nebezpečné se vyjadřovat přímo, případně to k ničemu nevede.

Recesisté (jedním z posledních žijících z nich je režisér Jiří Krejčík) vyváděli různé kejkle na úkor druhých. Jejich cílem bylo „dostat někoho, kdo neví, o co jde, do recese“. „Být v recesi znamenalo být překvapen, vykulen,“ říká Koura. „Recesisté na nóbl večírku ukradli veškeré občerstvení a pak se rozčilovali na pořadatele, že nedávají pozor, koho pozvou. Za války prý dokonce sledovali neznámého člověka na ulici, šli za ním po chodníku, čekali na něho před obchodem, až ho přiměli ze strachu utíkat a skrývat se. Což ve své době byla opravdu drsná zábava.“

Jako by to s inteligentním a mile školometským humorem „Cimrmanů“ opět nesouviselo, nicméně historik podotýká: doba souvisí s humorem, který v ní vzniká, a čím tvrdší doba, tím tvrdší humor. Další smyšlenou postavou, kterou lidé dál dotvářeli a hráli si na to, že existuje, byl válečný superhrdina Pérák. Neporazitelný odbojář, který měl na botách péra, s jejichž pomocí gestapu vždy unikl. Nejvíce historek o něm vzniklo za heydrichiády, nové vtipy o Pérákovi si lidé vymýšleli v šedesátém osmém roce. Petr Koura tvrdí, že se ho ještě nedávno jeden polský historik ptal, co ví o Pérákovi, hrdinovi českého odboje. Stejně tak se Ladislav Smoljak setkal s Američanem, který vážně polemizoval s Cimrmanovým líčením života polárníků ve hře Dobytí severního pólu. Když se cizinci nachytají, slaví český smysl pro recesi svůj největší triumf.

Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Foto: archiv Divadla Járy Cimrmana