Jurský park českého lobbingu

Hranice lobbingu jsou v Česku hodně volné. Vyčnívají v něm lidé jako Marek Dalík nebo Miroslav Jansta, šíbři s vlivem v politických stranách. Tyto vztahy k demokracii patří, slušela by jim však pravidla, jak ukázala stravenková aféra.

Během loňského léta dostali majitelé několika českých lobbistických firem nabídku: pojďme vytvořit Asociaci public affairs agentur. Spolek by se pokusil sepsat pravidla živnosti a vytyčit mantinely, v nichž se mají lobbisté pohybovat.

Za nápadem tehdy stála Jana Marcová, ředitelka společnosti Pan Solutions, žena s pověstí specialistky na vztahy s veřejnou správou (a zároveň bývalá poslankyně ODS a v současnosti členka oblastní rady ODS Praha-východ). Možná tím chtěla zlepšit svoje pěstěné renomé, nepochybně jí ale také šlo o pomoc oboru, který se těší popularitě skleníkových plynů mezi tučňáky. Sepíšeme stanovy a etický kodex, dušovala se Marcová. Časem se ukázalo, že byznys je přednější, a tak zůstalo u několika schůzek a občasných e-mailových oznámení. Ačkoli se nakonec nic zásadního neudálo a asociace v podstatě neexistuje ani na papíře, skupina agentur (kromě Pan Solu­tions ještě Knight & Svoboda, EMC Group, MMD Communications, BXL Consulting, Euroffice Praha–Brusel a Interel) připustila, že v českém lobbingu je cosi zkaženého.

„Stává se, že politici se s námi bojí sejít. Mají pocit, že dělají něco špatného. Přitom lobby k demokracii patří,“ popisuje své zkušenosti Tomáš Svoboda z firmy Knight & Svoboda. Čím to, že lobbing, na Západě zcela běžná práce, má v Česku bezmála kriminální reputaci?

Celý článek přináší nové vydání časopisu Týden.

Ilustrace: TÝDEN