Kuba: Revoluci je těžké dát sbohem
07.08.2006 00:00
Po Castrovi Castro. Starší bratr, kterému bude 13. srpna osmdesát, předal vládní pravomoci mladšímu. Je to konec jedné éry, nebo zůstává líder máximo svému lidu dál na krku, aby vedl permanentní revoluci?
Před třemi nedělemi byl v Argentině a viděl místa, kde jeho přítel Che vyrůstal. Byl dojat a jakoby cítil, že na něho soudruh ze záhrobí mává. Týden před kolapsem v jednom z projevů doma v jisté předtuše uklidnil americké politiky a exulanty: „Sousedé na severu se nemusejí bát. Neplánuji zůstat v úřadu do sta let.“
Stalo se. Minulé pondělí večer přečetl Carlos Valenciaga, tajemník prezidenta Kubánské republiky Fidela Castra Ruze, v televizi prohlášení uvedené slovy: „V důsledku nesmírné námahy při návštěvě argentinského města Córdoby, kde jsem se zúčastnil summitu Mercosur..., mé zdraví, které ustálo všechny zkoušky, bylo vystaveno extrémnímu stresu a zhroutilo se.“ Když dočetl, kamera zabrala vůdcův podpis pod prohlášením s datem 31. července, 18.22 hod. Program bez vysvětlení pokračoval dalším dílem telenovely.
Zdravotní stav kubánského vůdce je předmětem státního tajemství. Asi to je rozumné opatření: podle mluvčího vlády by údajů totiž mohli zneužít imperialisté. Imperialisté představují kříž Kuby, příčinu všech zel na ostrově.
Já na bráchu
V Argentině Castrovi sliboval jeho velký obdivovatel, bolivijský prezident Evo Morales (46), že mu k osmdesátým narozeninám pošle z And velký kokový dort - aymarskou specialitu, kvůli níž by oba politiky zavřeli ve většině států světa na hodně dlouho a v jihovýchodní Asii by si o revolučních výdobytcích mohli povídat v celách smrti.
Castro ještě zažertoval, že přežil šest set atentátů nebo pokusů o ně. Náhlá operace střev po krvácení do žaludku byla úspěšnější než všichni atentátníci od kubánských exulantů, CIA či jiných dobrodruhů. Svět vzal na vědomí, že vousatý sympaťák v maskáčích a doutníkem v ústech, jehož slávu roku 1957 vyrobil reportér listu The New York Times Herbert Matthews, za sebou pozvolna zavírá dveře. Castro je onoho roku otevřel a byl také prvním mužem dějin, k jehož vzestupu později přispěla televizní reportáž: havanský právník mluvil anglicky.
Teď dostal šanci Castrův bratr Raúl. Dočasně, jak zamýšlí prohlášení. Byl u všeho, ale jaksi druhý. Byl jeho zástupcem celý život, ale ve funkcích, které vypadají spíše na „špinavou práci“ než okrasu. Raúl Castro je nejdéle sloužícím ministrem obrany světa, zástupcem bratra ve vedení strany-předvoje dělnické třídy. Řídil africké operace v sedmdesátých letech, s pomocí komunistické části Německa vybudoval na ostrově síť špiclů. V očích kubánské emigrace je tvrdším, krvavějším z bratrů Castrových. Stejně jako Ramón (82), nejstarší ze tří bratrů, který se do politiky nemíchal, má i Raúl blízko k zemědělství; koneckonců jsou ze statkářské rodiny.
Hodný diktátor
Revolucionáře z Castrů udělal puč generála Fulgencia Batisty roku 1952. Právník Fidel Castro dva roky předtím graduoval, žil se studentskou láskou Mirtou Díazovou Balartovou z bohaté havanské rodiny (jejich syn „Fidelito“ je atomovým fyzikem). Ale chlapec z východní provincie (dnes Holguín) z nepříliš majetné statkářské rodiny vyhledával chudou klientelu. Vadil mu vliv Spojených států: v jeho rodném kraji všechno řídila pověstná United Fruit Co. a Castro se chtěl dát na politiku: ucházel se o místo v parlamentu. Místo voleb přišel převrat generála, který pocházel ze stejné provincie, ale z většího města.
Možná proto přežil Castro podivný pokus o puč o rok později v Santiagu, kde jeho skupina krvavě zaútočila na kasárny. Na útěku byli s bratrem dopadeni. Třebaže většina povstalců byla hned popravena, Castrovy zachránila buď rodácká sympatie Batistova, nebo, jak se traduje, známý ze studií v armádní uniformě, který Fidela s Raúlem nechal naživu.
Dostali u soudu patnáct let, ale už roku 1955 je generál amnestoval a směli pokračovat v plánování národní a sociální revoluce v mexickém exilu. Tam se o ně mimo jiné zajímala i místní rezidentura sovětské KGB. Spojení národní a sociální revoluce bylo právě v módě a velkým vzorem byl egyptský voják Gamál abd an-Násir, jenž právě znárodňoval Suezský průplav. Z Ameriky dostali castrovci určitou podporu od exulantů, kteří utekli před Batistou. Koupili od jednoho Američana motorovou jachtu Granma („Babička“), konstruovanou pro dvanáct lidí. Koncem listopadu 1956 na ní vyplulo 82 lidí se zbraněmi a municí a 2. prosince se vylodili na východě Kuby u Manzanilla.
Pány v Havaně
Většinu z Castrových a Guevarových lidí vojáci bezprostředně po přistání zabili a do hor se dostaly jen dvě desítky mužů. Batistovi muži však zklamali, ani americká pomoc nestála za to. Osmého ledna 1959 Castro přijel do obsazené Havany. Revoluce zúčtovala s kolaboranty a zrádci lidu; kolik tisíc lidí to bylo, se neví. Čistku měl na starosti Che Guevara. Castro se prohlásil vrchním velitelem ozbrojených sil, o měsíc později předsedou vlády. V květnu 1959 podepsal zákon o agrární reformě. Ještě moc nahlas nehovořil o socialismu (bratr Raúl už ano), ale o znárodňování a konci vykořisťování ostrova americkými firmami. To je ovšem pro Ameriku zjevný socialismus. Novináře vousáč přitahoval, ale Eisenhowerova Amerika mu ukázala záda. Sovětský vůdce Nikita Chruščov (u vesla 1953-1964) nikoli. Na západní polokouli se tak narodil komunismus.
Když rafinerie vlastněné americkými firmami odmítly začátkem roku 1960 prodávat zpracovanou ropu, Castro je zestátnil a o dodávkách ropy se dohodl s Rusy. Chruščov posílal na Kubu vojenskou pomoc, Eisenhower omezil dovozní kvóty pro kubánské doutníky do Spojených států a castrovci v odpovědi na to znárodnili americký majetek za téměř miliardu tehdejších dolarů. Kdo neutekl z ostrova před revolucí, utekl teď a z Miami se stalo centrum více než milionové emigrace.
Nezávislost, kubánský úděl
V lednu 1961 vypověděly Spojené státy diplomatické styky s Kubou a tajné služby v té době rozvíjely plány na Castrovo svržení. Vylodění více než tisícovky „kontrarevolucionářů“ podporovaných Američany v dubnu 1961 skončilo ostudou. Zato na Kubě začal toho roku na Prvního máje socialismus, jak vůdce oznámil, a koncem roku se Castro prohlásil za komunistu. Pospojoval levicová hnutí a roku 1965 se z nich narodila komunistická strana (PCC), „podporovaná masovými organizacemi a vším lidem“, jak zní jeden její úřední přívlastek.
Když Rusové namontovali na Kubě odpalovací rampy pro rakety s doletem do Spojených států, hrozila Kennedyho Amerika válkou. Po několika měsících roku 1962 „kubánskou krizi“ Chruščov ukončil tím, že dal zařízení odvézt. Kennedy na oplátku slíbil, že Spojené státy na Kubu nezaútočí. Dohoda platí dodnes, a proto je Kuba dosud „libre“.
Spojené státy uvrhly na Kubu hospodářské embargo, které stále platí a spolu se systémem plánované ekonomiky znemožňuje jakýkoli rozvoj ostrova. Za cenu velké disciplíny se rudá Kuba přesto drží půl století nad vodou a dosáhla několika úspěchů, pozoruhodných ve třetím světě a lákajících hlavně latinský na západní polokouli.
Na ostrově byla odstraněna negramotnost (třebaže knihy a noviny spadají pod cenzuru), zmizela řada chorob, stát zvládá spoušť po hurikánech. Všechno je sešlé, ale není hlad a kubánští lékaři (70 tisíc v zemi s 11 miliony obyvatel!) zvyklí na prostředí chudých zemí dokážou dělat zázraky i jako specialisté. Castrovci je spolu s učiteli používají jako vhodný exportní artikl do spřátelených zemí (první lékaři pracovali od roku 1963 v Alžírsku). Letos do Bolívie, kde se dostal k moci Castrův obdivovatel Evo Morales.
Spása před kapitalismem
Rusové a sovětský blok lidu Kuby chvalně známému rumem, doutníky, ligeroskami a palmami pomáhali, jak jen mohli. Naopak kubánští vojáci pomáhali upevňovat vítězství revoluce v Angole (1975) a Etiopii (1978), podporovali partyzány po celém světě. Do východní Evropy přijížděly kubánské kontingenty na práci v továrnách a za studiem. Nikdo nic neplatil, kdo si nenakradl, nic neměl, a říkalo se tomu všemu dohromady internacionalismus.
Moskva za svou pozornost chtěla své a měla na ostrově „poradce“. Castro se nepohodl se spolubojovníkem Che Guevarou, který byl více promaoistický než prosovětský. Argentinec šel roku 1965 dělat revoluci do Konga. Když zjistil, že místní revolucionáři vedení budoucím prezidentem Laurentem-Désirém Kabilou (zavražděn roku 2001) jsou na jeho vkus líní, odešel si do Bolívie pro smrt (1967). O rok později uvítal Fidel Castro sovětskou okupaci dubčekovského Československa („pražské jaro“), protože spasila zemi před „kapitalismem a imperialismem“. U Čechů tím získal vřelý odpor. Česká diplomacie dnes za EU a USA plní roli zlého muže režimu. Prezidentství socialisty Salvadora Allendeho v Chile (1970-1973) osobně podpořil dlouhou návštěvou s projevy na náměstích. Nepochybně přispěl k postrašení Washingtonu, aby se castrismus neuchytil na jihu Ameriky. Castra pro změnu vyděsilo, když sovětský vůdce Michail Gorbačov roku 1985 přišel s onou záhadnou sebevražednou perestrojkou a glasností. Po přechodu čínských komunistů na nezřízený kapitalismus, ale v rukách soudruhů a jejich rodin, zůstala castrovská Kuba vedle kimovské Severní Koreje leninským skanzenem studené války. K disidentům je Castro tvrdý (osmdesát až sto tisíc vězňů!), jeho asijští soudruzi jsou ještě horší.
Politicky mrtev však není. V posledních letech prošla Latinskou Amerikou vlna nespokojenosti s neúspěšnými ekonomickými reformami devadesátých let. Castro má ve stáří zřejmě více spojenců (a bohatších) než za sovětské éry. Mesiáš ropné levice, venezuelský vůdce Hugo Chávez, vytáhl ostrov z krize a uzavřel s Kubou a Bolívií smlouvu o pomoci, pakt o protiimperialistické ose. Kubánci se mohou spolehnout na sympatie vlád Brazílie, Argentiny, Chile, ale také Panamy. Raúl Castro může ve svých pětasedmdesáti tlačit kárku tropického komunismu dál. S bratrem i bez něho; s mladšími soudruhy, kteří se pak obejdou i bez něho a spolehnou se na spřátelené režimy v latinskoamerické oblasti, ale například i na Jižní Afriku a Čínu. Pak by událost z minulého pondělí byla zdařilým předáním moci. Možná také zkouškou předání: Fidel má příležitost pozorovat, jak to „mladému“ půjde, a pak „se štítem“ odejde.
Emigrantská Malá Havana v Miami se raduje, že Castro je vážně nemocen, těší se na změnu a na návrat domů. Takový chaos způsobený různorodými zájmy emigrantů a domácích Kubánců by byl osudný reformním komunistům, kdyby vyrukovali s jakousi perestrojkou. Sovětská, nebo čínská cesta, to by mohl být další scénář.
Američané kapitalismem na Kubě asi také nebudou příliš nadšeni. Za desetiletí embarga na východním pobřeží Spojených států vznikl rozsáhlý zábavní průmysl, který nahradil výpadek levné exotické Kuby a Kubánek. Herny a noční podniky všeho druhu od Floridy po Atlantic City by zdolala cenová konkurence „osvobozené“ Kuby. Cuba libre by v takovém případě udělala větší díru do Ameriky než Američané do ní.
Stav pacienta je stabilizovaný. Po operaci Fidel Kubánce ujistil, že mu je fajn. Nezbývá než čekat, na kterého nešťastníka spadne role uklízeče po havarovaném projektu reálného socialismu s antilskou tváří. Přesto se zdá, že do dějin Fidel Castro vejde se slávou nepokořeného buřiče, jako vítěz.
Foto: archiv
K TÉMATU:
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.