ZÁLIBA RODINY SMOTLACHOVY ZMĚNILA ČECHY V NÁROD HOUBAŘŮ
František Smotlacha veřejně pojídal muchomůrku citronovou, o níž se věřilo, že je smrtelně jedovatá. Po vzniku republiky prosadil názor, že většina hub je jedlých. Nikoli naopak, jak se tvrdilo dříve. „Osvobodil“ je. Jeho syn Miroslav v díle pokračuje, vnučku Zuzanu zajímají dřevokazné houby.
František Smotlacha publikoval první studii roku 1910, ale životní dílo, Atlas hub jedlých a nejedlých, vydal až roku 1950. Píše v něm: „Vyzkoušel jsem pečlivě jedlost u tisíce sedmi set druhů hub.“ Atlas dovršil jeho trpělivou, půlstoletí trvající osvětovou práci. Za Rakouska se oficiálně vykládalo, že většina druhů hub je jedovatých, jen u několika se připouštělo, že jsou jedlé. Po Smotlachově bádání se poměr obrátil. Asi sto dvacet druhů popsal jako nejedlé nebo jedovaté, více než tisíc druhů doporučil na kuchyňský stůl. O některých z nich v atlasu poznamenává doslova: „Jedlé, osvobozené.“ Rozsáhlá mykologická činnost byla přitom pouhým Smotlachovým koníčkem, živil se něčím jiným. Byl pedagogem na Karlově univerzitě v oborech systematika a metodika tělesné výchovy. Vedl Ústav pro tělovýchovu.
Františkovi potomci v praxi dvou životů, jednoho houbařského a druhého takříkajíc civilního, úspěšně pokračují. Jeho syn Miroslav je jednatelem České mykologické společnosti, již jeho otec roku 1921 (jako Československou) založil. Také Miroslav napsal významnou mykologickou práci, Smotlachův atlas hub. Výplatu však přinášel odjinud. Vystudoval chemii a jako inženýr dohlížel na jakost potravin v mrazírnách.
Vnučka Zuzana, provdaná Lukešová, absolvovala architekturu na ČVUT. Nastoupila v Pražském stavebním podniku a je projektantkou. Houby, mezi nimiž vyrůstala, poznamenaly i ji. Zuzana zkoumá poškození staveb dřevokaznými škůdci. Patří mezi ně plísně, hmyz a samozřejmě houby. Nejen známá dřevomorka domácí, ale mnoho dalších, třeba outkovka řadová. „Dědečkova a tátova posedlost se promítly do mého druhého zaměstnání,“ říká.
Táta sbíral všechno
Zuzana Lukešová si na dědečka nepamatuje. Zemřel, když jí bylo pět. Na houby ji i s mladším bratrem Tomášem brali rodiče. Byť je to dávno, ty nedělní výlety stále hřejí. Tím spíše, že Tomáš Smotlacha tragicky zahynul. Před koncem studia ČVUT si vyjel s partou na lodích na Vltavu a ve Vyšším Brodě utonul pod jezem. Bylo mu pětadvacet.
„Ajrovkou s plátěnou střechou jsme jezdívali do lesů u Jíloviště,“ vzpomíná Zuzana. „Houby jsme nehledali, my je sbírali. Táta znal a bral všechno.“ Z méně známých druhů hub uvádí ryzce šeredného. Současné atlasy ho řadí mezi nejedlé, ale nejedlý byl prý jen za syrova. Zavařený vynikal kořeněnou a nakyslou chutí, připomínající jehličí. Na talíři se vyjímaly lakovky ametystové, houbičky s tenkou nožkou, rostoucí na podzim v celých polštářích. Běžné houbaře odrazují jedovatě fialovou barvou. „Jsou tužší, asi jako václavky, zato se nerozvaří. Hezká a výborná houba,“ poznamenává Zuzana.
Prázdniny trávili na Kopci svatého Jana, kde se narodil Františkův otec Jan (Smotlacha). Dnes je to městská čtvrť Hradce Králové, v níž radní po Smotlachovi dokonce pojmenovali ulici, ale v polovině devatenáctého století to byla samostatná vesnice. Jan tu měl domek – ten později vyhořel a František koupil naproti němu vilu. Do ní jezdí rodina dodnes.
Jan byl ovocnářem. Pěstoval zejména jablka, hrušky a švestky. František chodil denně několik kilometrů do královéhradeckého gymnázia. Cestou sbíral houby. Vědci se jimi nezabývali. Výraz „prašivka“ pochází z rakouských časů, kdy se věřilo, že poprášené houby, tedy takové, jež měly na klobouku skvrny, způsobují prašivinu. Nikdo netušil, že jde o výtrusy. Mnozí věřili, že prašivky jsou ďáblovy pasti. A tak se do nich s gustem kopalo. Mýtus o blahodárném rozkopávání prašivek přetrval až do dnešních dob.
Vrcholem pavědecké indolence byla školní „pomůcka“, strašící ve třídách ještě na počátku padesátých let. Šlo o tabuli devíti nejjedovatějších československých hub. Jedovaté byly jen dvě, a to mírně: muchomůrka červená a hřib satan. Zbylých sedm bylo možné bez obav jíst. Zato muchomůrka zelená, po jejímž požití umíralo za první republiky deset lidí ročně, na tabuli chyběla. Mimochodem – dnes mykologové registrují v průměru jedno úmrtí za rok.
Převrat v houbaření
Dospívající František tušil rozpolcenost praktického houbařství. Některé skutečnosti bily do očí. Například kolovalo přesvědčení, že muchomůrka červená je jistojistě smrtonosná. Zároveň se vědělo, že ji ruští vesničané nakládají. Nálevem se opíjeli, mívali po něm vidiny, ale neumírali. V Rakousku se sbíraly dva tři druhy hub, ale už před první světovou válkou žili fajnšmekři, kteří vyhledávali a konzumovali desítky druhů.
František zahájil nekonečnou práci. Sbíral, zkoušel, přednášel, psal. Ne náhodou byl v tělesné výchově graduovaným systematikem a metodikem. Přísný řád vnesl i do mykologie. Položil základy rozličných aktivit, jež obor popularizují dodnes. Už v roce 1912 uspořádal v Praze první výstavu hub. Koná se každoročně na podzim. František byl dlouhá léta předsedou Československé mykologické společnosti. Roku 1919 začal vycházet čtvrtletník Časopis československých houbařů. František do periodika přispíval, Miroslav je nyní jeho redaktorem.
Korunou Františkova mohutného úsilí se stal zmíněný Atlas hub jedlých a nejedlých, první mykologická publikace ilustrovaná barevnými fotografiemi. Badatel rozdělil houby podle poživatelnosti do sedmi tříd. Prvních pět tvoří seznam hub jedlých, druhy v šesté třídě jsou „osvobozené“, sedmá třída zahrnuje houby nejedlé a jedovaté. Dílo však autorovi zhořklo jako hřib žlučník, zvaný též hořčák. Mohli za to komunisti. „Měly vyjít ještě další tři díly,“ vysvětluje Miroslav Smotlacha. „Houby už byly vyfotografované, ale ve víru znárodňování všechno zmizelo. Je to nenahraditelná ztráta.“
Trámovka trámová
František neúnavně bořil staré houbařské mýty, Miroslav v sisyfovské práci pokračuje. Obzvlášť fatální konce mívá přesvědčení, že jedovaté houby páchnou a jejich chuť je odporná. František píše: „Všechny houby opravdu jedovaté mají chuť a vůni příjemnou nebo alespoň nenápadnou.“
Dalším zkázonosným omylem je víra, že houba, jíž se právě živí slimák, nebo jiná, okousaná od lesní zvěře, nemůže být jedovatá. Miroslav Smotlacha ujišťuje, že právě muchomůrka zelená je pro veverky a plže hotovým pamlskem. Jiný mýtus tvrdí, že lze jíst vše, co roste na pařezu. Všechno skutečně ne. Nenápadná houbička čepičatka jehličková, vyrůstající z tlejících stromů, může ohrozit houbařův život. Dle lidových pověr lze sušit i červivé houby. Červům taková změna prostředí nevyhovuje, sbalí si ranečky a znechuceně se vzdálí. Je to představa hodná příhod Ferdy Mravence. Červi v sušině samozřejmě zůstanou a rozloží se v ní. Dobrou chuť.
Báchorečná je rovněž představa, že jed lze z hub odstranit povařením. Nikoli. Ty skutečně jedovaté si svůj jed podrží. Po tepelných úpravách je možné požít pouze několik málo druhů hub nejedlých. Třeba hřib žlučník. Gurmáni ho restují a dusí s osmaženým špekem a kolečky cibule tak dlouho, až ztratí hořkost a stane se pálivě pikantním. Pozor, solit až na talíři!
Miroslav se zapsal do dějin české mykologie mimo jiné jako autor Smotlachova atlasu hub, jediného úplného seznamu tržních hub. To jsou takové, jež se smějí prodávat na tržištích a průmyslově zpracovávat. Prodejci musejí vlastnit certifikát o tom, že složili zkoušky před odbornými komisemi. Jednatel České mykologické společnosti tedy nezapřel otce ani jako publicista. Trámovka trámová patří mezi houby dřevokazné, jež se staly osudem Zuzany Lukešové. Od dřevomorky se liší například tím, že její mycelium, podhoubí, zdárně roste i na čerstvém vzduchu. Napadá třeba krov, do něhož zatéká. Její pravou sestrou je trámovka plotní. Dřevomorka vyžaduje vlhké nevětrané prostředí. Ideální potravou bývají dřevěné podlahy starých chalup. Úkolem Lukešové je odebrat vzorek poškozeného dřeva, mikroskopicky stanovit druh škůdce, napsat zprávu o dalším rozvoji napadení a navrhnout sanaci stavby. Data zpracovává v počítači její dcera Jana, pravnučka zakladatele moderní české mykologie. Studuje lesnickou fakultu České zemědělské univerzity a začíná se zajímat o působení dřevokazných hub v lesních porostech.
* * *
Z rodokmenu Smotlachů
Jan Smotlacha (1840–1905): Sadař v obci Kopec svatého Jana, která je dnes součástí Hradce Králové.
František Smotlacha (1884–1956): Syn Jana Smotlachy. Zakladatel tradice výstav hub (1912), Časopisu československých houbařů (1919) a Československé mykologické společnosti (1921). Autor převratného Atlasu hub jedlých a nejedlých (1950). Průkopník českého houbařství prozkoumal 1700 druhů hub a zjistil, že drtivá většina z nich je jedlých. Nikoli naopak, jak se věřilo dříve. Vychoval z Čechů znalce hub. Pracoval na Karlově univerzitě jako pedagog v oboru metodika tělesné výchovy.
Miroslav Smotlacha (1920): Syn Františka Smotlachy. Autor příručky pro určování jedlých a jedovatých hub a úplného seznamu tržních hub s názvem Smotlachův atlas hub. Jednatel České mykologické společnosti. Inženýr chemie, který dohlížel na jakost potravin v mrazírnách.
Zuzana Lukešová (1951): Dcera Miroslava Smotlachy. Absolventka architektury na ČVUT. Projektantka, jejímž druhým zaměstnáním je zkoumání staveb napadených dřevokaznými škůdci, například houbami.
Foto: Lucie Pařízková
