Slast a bída českého vína

Ve vinárně U Divocha v panelovém domě na třídě Budovatelů v severočeském Mostě se z dřevěných soudků čepuje burčák. Nejde o žádný jihomoravský dovoz pro místní havíře, hrozny se urodily přímo v mostecké „uhelné pánvi“. Vinařství v Čechách vzkvétá i strádá. Právě mostecká vinařská oblast je na vrcholu, ale třeba čáslavská v nešťastném úpadku.

S vinou révou jsem zničenému městu vrátil středověk, tvrdí šestašedesátiletý vinař Ivan Váňa. Z vinic se mu podařilo udělat novou dominantu hornického města, spanilý vinohrad vysadil přímo na prudkých terasách kopce Hněvín, který strmým srázem de facto uzavírá hlavní mosteckou třídu Budovatelů. „Bolševik všechny památky zničil a dnes už je nikdo znova nepostaví. Přesto jsem Mostu vrátil gotiku,“ říká Váňa. „Vlastně jsem jen obnovil, co tady kluci udělali ve třináctém století,“ dodá skromně, ale zároveň s familiární kolegiálností s vinaři, kteří v Mostě působili pře sedmi sty lety. Vůbec první zmínky o vinohradech ve městě se vážou k letopočtu 1207. „Obdivuji, jak s tehdejší minimální technikou vylámali terasy v příkré skále na Hněvíně,“ sklání se před dílem předků.

Košer víno z Hněvína
Čestné místo v dějinách Mostu nepatří jen středověkým vinařům, ale teď už i Ivanu Váňovi. V roce 2004 ze středověkých teras na Hněvíně vyklučil křoviny i zplanělé ovocné dřeviny a vysadil vinohrad s poetickým jménem Nebeská vinice pod černým vrchem. Letos dá vinice první košer víno pro židovskou diasporu, ale i pro fajnšmekry, kteří chtějí obohatit svůj vinný archiv netradiční značkou.

„Izraelští rabíni mě zapřísahali, že první tři roky patří víno z vinohradu výhradně božímu ptactvu,“ vysvětluje Váňa. Jenže mosteckému vinaři bylo líto nechat úrodu nenasytným špačkům. Vyjednal s rabíny, že mok stočený v prvních třech letech poslouží na dobročinné účely. Prvních padesát tisíc korun už Váňa poslal na konto mostecké nemocnice, které schází přístroj na ultrazvukové vyšetření nedonošených dětí. „Chápete to? Město, ve kterém se rodí nejvíce nedonošených dětí v republice, nemá na to, aby si koupilo ultrazvuk,“ kroutí vinař hlavou. Lahev jeho charitativního „Pons Gnevin“ se prodává za 1200 korun, celkový výnos by mohl jednou činit až šest set tisíc korun. „To už bude na půlku přístroje,“ počítá Váňa ve své vinárně, která se stala i „ostrovem naděje“ v odpuzující ulici z panelových monobloků.

Divoch z uhelné pánve
Název vinárny U Divocha vychází z pověsti, která Váňu provází už desetiletí. Je to prý „pěkný divoch“. Vzděláním ovocnář obnovil první vinici na Mostecku v roce 1967. „Tehdy politické ledy trochu tály a bolševický předseda statku se jednoho dne rozhodl, že by chtěl mít pod stolem soudek vína pro svoje návštěvy,“ vzpomíná vinař. „Divoch“ Váňa nechtěl dovážet víno od Mikulčic a vysadil malý vinohrad. Časem pak vinic přibývalo.

„To už je bába, tuhle vinici jsme sázeli v roce 1978,“ vysvětluje Váňa u své největší vinice pod kopcem Špičák na okraji Mostu. Panelové hradby města na obzoru se tu až se surrealistickým smyslem pro kontrasty mění v pětatřicetihektarový lán vinných hlav. „Je to největší vinice v Čechách,“ pochlubí se. Ženy mezi řádky zrovna sbírají vybrané druhy, ale hlavní sklizeň teprve přijde. Pokud příroda nesešle nějakou katastrofu, půjde o vůbec nejkvalitnější sklizeň v historii Váňova vinařství.

Po privatizaci z počátku devadesátých let dal Ivan Váňa svému podniku název České vinařství Chrámce. Právě v Chrámcích nedaleko Mostu má firma základnu, v bývalých pivovarských sklepích zrají desetitisíce litrů vína. „8230 litrů,“ hlásá nápis na jednom z velkých dřevěných sudů. Hitem vinařství jsou košer vína, jejich výroba je přísným rituálním obřadem, tvorbu vína může obstarat pouze ortodoxní Žid. „Mám štěstí, že jednoho Žida máme v rodině,“ představí Váňa svého syna Františka, který s jarmulkou na hlavě právě převáží palety vína již zabaleného do kartonů. Rod Váňů je typickou středoevropskou rodinou, v níž je namíchána krev českých Němců, Čechů i Židů. Za druhé světové války se část rodiny nevyhnula Terezínu, ale jiný její člen si pro změnu musel navléct uniformu wehrmachtu.

„Ochutnejte, je výborný,“ nabídne letošní červený burčák Váňova dcera Kateřina. Na jazyku se rozloží sladká, skoro jahodová chuť, úroda z mostecké „uhelné pánve“. Váňův rodinný podnik je stabilním bodem na mapě českého vinařství, dokonce už jeho vnuci a vnučky se nechali slyšet, že budou zdatnými nástupci. „Jen mě trápí ta polobolševická Evropská unie,“ říká Váňa. Mezi vinaři nejde o ojedinělý hlas, takzvaný „stop stav“ při výsadbě nových vinic považují za nepochopitelný a téměř sebevražedný krok Bruselu. „Proč Evropa omezila sebe sama, zatímco se na starý kontinent valí vína z celého světa?“ ptá se vinař. „Vinná povodeň“ nyní teče z obou amerických kontinentů, z Afriky a Austrálie, podobný atak lze brzy čekat i z Číny a Indie, kde se vinařství kvapem rozvíjí.

Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Foto: Jan Schejbal