Stýská se nám
20.04.2008 12:00
Jedna se jmenuje Nikola Veronika Brožová, druhá je Veronika Nikola Čermáková. Do rodných listů šestnáctiměsíčních dívek přibylo nedávno druhé jméno, ale matrikářská tečka rozhodně neznamená konec trápení. Rodiče si na život s vlastním, ale vlastně „novým“ dítětem přivykají i po čtyřech měsících velmi ztěžka.
Střechy domků v Jabloňově pár kilometrů od Velkého Meziříčí zahřívají sluneční paprsky. Ve vsi čítající 326 obyvatel není vidět živáčka, lidé jsou v práci nebo v teple domova. Libor Broža ještě po desáté hodině dopoledne neskrývá do telefonu zděšení: „To už jste tady?“ Jezdí s kamionem, vrátil se pozdě v noci. „Dobrá, tak chvilku počkejte, dám se trochu dohromady, pak si můžeme popovídat.“ Novináře – s výjimku jedné Dánky – pouští domů letos poprvé. „Jste výjimka,“ říká, když vaří v kuchyni kávu. „Mami, mami!“ ozývá se volání z horního patra. Po schodech za chvíli sestupuje Jaroslava Trojanová, v náručí drží dceru Veroniku. Holčička nakoukne k jídelnímu stolu, ukáže pět zoubků a sápe se na otcův klín. Na první pohled je těžké uvěřit, čím rodina prošla.
Pomoz si sám
Partnerský pár za dramatických okolností – hlavní roli hrálo podezření z nevěry a následné testy DNA – loni na podzim zjistil, že nevychovává vlastní děcko. Jak známo, nepozorná sestra v porodnici zaměnila v prosinci 2006 dva novorozence. Libor Broža s Jaroslavou Trojanovou z Jabloňova proto až do loňského podzimu pečovali o Nikolu, která patřila manželům Čermákovým z Přibyslavic. Ti se zase starali o jejich Veroniku. Čermákovi mají druhé miminko a mediálnímu zájmu se vyhýbají (viz Někdy to stojí za houby).
Výměna dětí proběhla na začátku prosince 2007 u příležitosti prvních narozenin obou holčiček. „Tím to ale rozhodně neskončilo. Naopak,“ říká Libor Broža. Na něm i na jeho partnerce je znát, jak je pro ně vzpomínání nepříjemné. Mluví v krátkých větách, co chvíli se místností rozhostí ticho. Zejména jakákoli zmínka o děvčátku, o které bezmála rok pečovali s vědomím, že je jejich vlastní, jim očividně nedělá dobře.
„Ta výměna byla moc rychlá, chtěli jsme, aby se to udělalo až po Novém roce. Jenomže psycholog rozhodl jinak a Čermákovi s ním souhlasili,“ říká dotčeně paní Trojanová a usazuje Veroniku do dětské židličky, aby ji mohla nakrmit jogurtem. Rodiny si tehdy půjčily dívky na víkend jako už několikrát předtím.
„Najednou nám ale řekli, že už to tak zůstane. Byl to šok, na vzpouru jsme neměli sílu,“ K psychologovi si už Veroničini rodiče pro rady nechodí. „Byla jsem na něj naštvaná, protože myslel jen na děti. Na to, co cítím já, ohledy nebral.“ Pan Broža poznamenává: „Stejně nám asi pomoci nemohl, člověk si nakonec musí poradit sám.“ Na otázku, zda už jsou z nejhoršího venku, oba rodiče odpovídají: „Zvykáme si, ale pořád se nám strašně stýská.“
Celý článek přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: Jan Schejbal
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.