Lékaři Lei Mečířové říkali, že kvůli vrozené srdeční vadě budou třicáté narozeniny asi její poslední. Dnes je jí devětačtyřicet. Jako první u nás před pár měsíci podstoupila kombinovanou transplantaci srdce a plic.
Jedenadvacátého listopadu 2007 měli lékaři v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) nejvyšší pohotovost. Našel se vhodný dárce orgánů pro Leu Mečířovou, může se odehrát první společná transplantace srdce a plic v Česku. Pacientka nesmí nic jíst, následují nezbytná vyšetření a také mnohohodinové čekání, během kterého se má definitivně potvrdit vhodnost dárce. Dále je nutné počkat na specialisty z Vídně, u kterých se čeští experti dvojitý přenos orgánů učili. Obdobných transplantací se ve světě provede jen asi osmdesát ročně.
Na otázku, zda se náročného zákroku bála, dnes Lea Mečířová se smíchem odpovídá: „Bála, ale toho, že z transplantace sejde, že to nedopadne.“ Už jednou to totiž vypadalo, že se pro ni našel vhodný dárce, orgány však nakonec nebylo možné použít. Potíže jsou hlavně s plícemi: je jich žalostně málo, po dopravních nehodách bývají hodně pohmožděné, nevhodní jako dárci jsou silní kuřáci. Také na plicích určených po Leu Mečířovou se ukázaly stíny, a tak lékaři raději zákrok odložili. Roli hraje i velikost orgánu. „Pan doktor mi tenkrát v legraci říkal, že plíce byly o pár centimetrů větší, takže by je do mě prý nenacpali,“ vtipkuje paní Mečířová. Po chvilce se zasmuší: „Pro mě už život vážně ztrácel cenu. Tak, jak jsem žila, už to v podstatě nešlo. Říkala jsem si, že se po transplantaci buď vzbudím a bude to lepší, nebo se nevzbudím, a to už mi koneckonců bude jedno. Vnitřně jsem však byla přesvědčená, že to dopadne dobře.“
Zákrok trval osm hodin. Na jednom sále se lékaři odebírali orgány, na druhém sále operatéři připravovali paní Mečířovou, vyměňovali staré porouchané „součástky“ za nové. Když se probudila, ihned si uvědomovala, co se přihodilo. Blesklo jí hlavou: „Operace se povedla, pacient přežil.“ Stál nad ní hlouček lékařů a ona zoufale chtěla zvednout palec, naznačit vítězství. Ať se soustředila sebevíc, byla tak zesláblá a otupená narkózou, že nemohla rukou pohnout: „No, oni tak nějak poznali, že jsem živá...“
Malá, neduživá
Zdravotní problémy měla Lea Mečířová odjakživa. „I v rodině jsem byla takový outsider, neví se, proč se mi ta vada přihodila. Všichni kolem jsou sportovně založení, sestra je dokonce profesorkou tělocviku, ani v příbuzenstvu neměl nikdo se srdcem problémy,“ přemítá rodačka z Jilemnice. Na vrozenou vadu se přišlo, když jí byl rok. „Jedna srdeční chlopeň byla neprůchodná, druhá sice byla v pořádku, ale mezi přepážkami komor a síní vznikly otvory, které tam člověk normálně nemá. Mísila se okysličená a neokysličená krev,“ snaží se co nejjednodušeji popsat své potíže. Lékaři její rodiče strašili. Prý bude malá, slabá, neduživá a dožije se sotva třiceti. Neduživá přitom vůbec nebyla a malá už vůbec ne: měří 180 centimetrů.
Na tvrzení, že bude slabá, ale něco pravdivého bylo. Už v době dospívání ušla sotva pár kilometrů, po čtyřicítce neurazila více než několik set metrů, a to ještě s přestávkami na odpočinek. Svaly na nohou nedostávaly dostatek „paliva“ – okysličené krve do dolních končetin přicházelo žalostně málo. Vyčerpávala ji také další nemoc, artróza v kyčli, operace kvůli vrozené srdeční vadě nepřipadala v úvahu. „Zdravotní stav se nezhoršoval skokem. Najednou jsem si ale třeba uvědomila, že to, co mi šlo před několika lety lehce, už nezvládám.“ Paní Mečířovou navíc trápila další nezanedbatelná nepříjemnost: kvůli promíchané krvi byla celá promodralá. Nejvíce to bylo vidět na rtech, ale modrofialové měla i konečky prstů, lýtka, nakonec i celý obličej.
Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: ČTK
