Byl to jen jeden z mnoha transportů vězňů přes české území na sklonku války. Nebyl ani největší a možná ani nejbrutálnější, přesto nabízel několik dní trvající hrůzný pohled. Na louce hned vedle nádraží, kde zoufalí lidé jedli i kořeny rákosu nebo kůru stromů. A mezitím byli brutálně ubíjeni dozorci, kteří se chtěli hlavně dostat pryč od Sovětů. Od události právě uběhlo osmdesát let.
V posledním období druhé světové války docházelo k nevídaným přesunům obyvatel. Desetitisíce vězňů z koncentračních táborů nacistické Třetí říše i válečných zajatců byly hnány nejen českými zeměmi před postupující Rudou armádou jako novodobí otroci.
Na trasách transportů zůstaly desítky hromadných hrobů, z nichž bylo po válce exhumováno přes 4600 obětí. Podle odhadů zemřelo při těchto transportech smrti v samém závěru války v Evropě přes 250 000 lidí.
Mezi nejhorší podobné tragédie se řadí zastávka transportu vězňů z koncentračního tábora v Bohosudově na Teplicku 24. dubna 1945. Dozorci tehdy zubožené zajatce z tábora v Ossendorfu u Halle a z tzv. výchovného tábora Leunawerke také u Halle (bylo jich asi 2000) nahnali ke koupeli v místních tůních. Hlavně na zápal plic nebo tyfus zemřelo 313 zcela vyčerpaných vězňů. Vlak pokračoval do Žihle na Plzeňsku, kde mnoho vězňů zemřelo hlady, nemocemi nebo je zabili bachaři. Přeživší byli 27. dubna osvobozeni.
Archivy vydávají děsivá svědectví. Mozek na poli, mrtvoly všude
Dokument z 11. září 1945, adresovaný tehdejší Okresní správní komisi v Ústí nad Labem, obsahuje popis tragédie. "Oznamuji, že v době od 15. do 24. dubna 1945 projíždělo nádražím v Bohosudově několik vlaků s vězni z koncentračního tábora z Německa. Jeden z nákladních vlaků skládal se ponejvíce z otevřených vagonů, na nichž bylo transportováno přibližně 5500 vězněných osob různé národnosti, v největším počtu čeští a němečtí Židé obojího pohlaví, dále pak příslušníci polské a ruské národnosti. Zmíněný nákladní vlak, který přijel jednoho dne ve středu o 11. hodině stál na nádraží v Bohosudově do ranních nedělních hodin,“ uvádí zprvu nijak dramaticky popis počátku masakru.
Jenže pak to začalo. „Většina osob (vězňů) byla z vagonů nákladního vlaku vypuštěna na blízkou louku. Podle sdělení Augusta Maliny, člena národního výboru v Bohosudově č. 77, vězňové vrhli se přímo na vrbové křoví na louce se nacházející, loupali z něho kůru a tuto pojídali. Jiní zase trhali vrbové listí, nebo z bažinaté louky tahali rákos a jeho měkké kořeny hltavě jedli,“ popisují archivy zoufalý hlad i žízeň vězňů.
Vězně kosily nemoci, hlad i kulky a palice dozorců SS
„Jakmile se některý vězeň třeba jen nepatrně oddělil od velkého houfu, byl buďto zbit nebo úplně ubit silným klackem nebo zastřelen. Použití prostředku ku trestání záviselo na libovůli a založení jednotlivých transport doprovázejících SS-manů. August Malina, který bydlí v bezprostřední blízkosti místa činu a jen občas jednotlivým výjevům s hrůzou přihlížel, sdělil dále, že SS-mani stříleli vězně ve dne i v noci. August Malina sdělil při vyšetřování, že po odjezdu nákladního vlaku našel osobně na louce lidský mozek pocházející od jednoho z ubitých vězňů,“ píše se ve vyšetřovacím spise.
Mrtvoly byly postupně odváženy na vozech i nákladním autem k haldě uhelného dolu Doppelhof III., kde byly nikoliv pochovány, nýbrž prostě zakopány. „Dle sdělení velitele stanice SNB dostavilo se do Bohosudova již několik vojenských komisí z Prahy a Teplic – Šanova za účelem vyšetření případu, jakož i ohlédnutí místa činu a jejich pochování," uvádí protokol.
Bohosudovský případ byl přitom jen jedním z mnoha transportů smrti, který koncem války prošel nebo projel územím dnešního Česka. V Bohosudově naházeli Němci mrtvé do opuštěného dolu Elbe, později se ale dočkaly důstojného spočinutí vedle trosek kostela svatého Prokopa. V roce 1948 tam byl odhalen pomník.
