Nejrychlejším letadlem světa je už téměř půlstoletí americký průzkumný stroj Lockheed SR-71, ačkoli jeho služba je už skoro 25 let minulostí. Letadlo, které vzniklo uprostřed studené války, dostalo do vínku schopnost létat rychleji a výše než jakýkoli jiný stroj.
Na hranici vesmíru letoun, jehož první exemplář se premiérově vznesl do vzduchu 22. prosince 1964, dokázal cestovat více než trojnásobnou rychlostí zvuku a díky tomu přinášet cenné zpravodajské informace.
Konstruktéři vycházeli z o několik let staršího typu Lockheed A-12, určeného pro zpravodajskou službu CIA, kterému se ostatně SR-71 na první pohled velmi podobá. Na něm získali zkušenosti s tím, jak se letadlo chová při extrémních rychlostech, kdy se mimo jiné velmi zahřívá. Nešlo tak použít normální materiály, běžné motory ani obyčejné letecké palivo. Například pro výrobu draku se musel použít titan, kterého ovšem Američané měli málo a přes nastrčené firmy ho kupovali u svého protivníka v Sovětském svazu.
Letecké palivo pak firma Shell vyvinula speciálně pro nové letadlo, které dostalo i továrnou Pratt & Whitney zvlášť zkonstruované motory. Výsledkem snažení byl stroj, který dodnes dokáže uchvátit fanoušky letectví nejen svými tvary, ale také výkony. Maximální rychlost se pohybovala nad 3,5 násobkem rychlosti zvuku, dodnes nepřekonaný oficiální rekord z června roku 1976 uvádí hodnotu 3529,56 kilometru za hodinu. Běžná operační rychlost přitom nebývala o moc nižší.
Piloti blackbirdů, které v americkém letectvu sloužily v letech 1966 až 1998, tak byli při letech nad Sovětský svaz téměř nezranitelní. Nejrychlejší sovětské stíhačky létaly nejvýše 3000 kilometrů za hodinu, navíc jen po krátkou dobu. Vážné nebezpečí pro SR-71 nepředstavovaly ani protiletadlové rakety odpalované ze země. Než taková střela dolétla do výšky 25 kilometrů, kde se stroj pohyboval, spotřebovala většinu paliva. Za více než 30 let služby tak Američané nepřišli v akci ani o jedno letadlo.
Zcela bez ztrát se ale nasazení neobešlo, 12 z 32 celkem vyrobených exemplářů padlo za oběť nehodám. O vyřazení stárnoucích letadel se začalo poprvé vážně uvažovat koncem 80. let, kvůli mezinárodní situaci ale nakonec vydržely v letectvu až do roku 1998, ještě o rok déle je vyřadil Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Dodnes ale - aspoň oficiálně - chybí přímá náhrada. Například družice mají sice výkonnou optiku, ale nedokážou být tak operativní jako superrychlá letadla.
O tom, jestli Američané do svého leteckého parku nějaký podobný stroj po konci blackbirdů zařadily, se čas od času spekuluje. Poměrně populární jsou pověsti o letadle nazvaném Aurora, které ale nejspíš patří jen do říše fantazie. Představitelé společnosti Lockheed Martin nicméně v poslední dekádě opakovaně hovořili o tom, že chystají vývoj hypersonického letounu SR-72, který byl mohl dosahovat dokonce šestinásobku rychlosti zvuku. Zatím ale podle všeho zůstává jen u slov.
Rychleji než zvuk tak nyní létají jen astronauti při cestě na oběžnou dráhu (například raketoplán dosahoval po šesti minutách od startu rychlosti 27.000 kilometru v hodině, v tu chvíli byl ale tak vysoko, že na něj prakticky nepůsobil odpor vzduchu) a také piloti vojenských stíhaček. V jejich případě jsou ale nadzvukové lety spíše výjimkou než pravidlem. Nejrychlejším mezi dnes používanými stroji je původně sovětský MiG-31, který dokáže krátkodobě letět téměř trojnásobkem rychlosti zvuku.
V posledních letech se také stále častěji mluví o návratu nadzvukových letadel do služeb aerolinek. Kromě nepříliš úspěšného sovětského Tupolevu Tu-144 je civilní supersonické létání spojené s britsko-francouzským letounem Concorde, který poprvé vzlétl v březnu 1969 a cestující převážel více než dvojnásobkem rychlosti zvuku. Elegantní letoun ale nikdy nesplnil sny o masovém rozšíření a po tragické nehodě v létě 2000 mu zasadila ránu i krize letecké dopravy po 11. září 2001. Ve službě skončil v roce 2003.
