Trump jako první „vesmírný prezident“? Éra „hvězdných válek“ přichází!

Příliš se o tom nehovoří, avšak Vánoce roku 2019 lze považovat za přelomové. Tehdy jeden Trumpův podpis stvořil tzv. Vesmírné síly (Space Force), které se staly šestou a od zrození letectva (U.S. Air Force) v roce 1947, nejmladší větví amerických ozbrojených sil. Prezident svůj krok tehdy odůvodnil slovy, že „vesmír představuje nejnovější válečnou doménu“, přičemž z hlediska zachování národní bezpečnosti je „americká nadřazenost ve vesmíru naprosto zásadní“. Věřil mu tehdy jen málokdo! Vesmírné síly totiž byly řadou politiků, novinářů, ale i některými odborníky považovány spíše za marketingový tah, rebranding již existujících aktivit letectva, námořnictva a armády ve vesmíru, který nepřinášel příliš nového. Pravdou zůstává, že útvaru tehdy tak trochu chyběl jasný cíl, argumenty ohledně koncentrace kosmických aktivit do jednoho tělesa z důvodu zefektivnění nepůsobily přesvědčivě. Jednotka fakticky ani neměla emblém, přičemž ten později zveřejněný budil díky své podobnosti s některými sci-fi snímky všeobecný posměch. Svůj skepticismus ostatně neskrýval ani tehdejší ministr obrany a mariňácký generál ze staré školy Jim Mattis, jenž doporučoval zaměřit se na efektivitu již existujících a tradičních složek americké moci. 

Po pouhých pěti letech, které přinesly masivní rozvoj vojenských kosmických technologií, a spolu s nimi i výraznou proměnu chápání vesmíru, se však na tyto síly pohlíží dosti jinak. Dle odborníků se totiž během této krátké doby staly nedílnou součástí nejenom obrany americké půdy, ale rovněž nástrojem projektování moci USA ve světě. Navzdory opakované kritice totiž jejich úkol nespočívá v imitování NASA, či Muskovy Space X v khaki uniformách. Jejich pozornost se naopak soustředí na získávání kritických zpravodajských informací, včetně satelitní detekce vojenských balistických raket, dále pak například na přesnou navigaci a přesun vlastních jednotek pomocí výkonných satelitů. V následujících letech se navíc tato činnost má podstatně rozšířit, o čemž svědčí zprávy u vypsání kontraktů na hypersonické pohody pro rakety umožňující bleskový přesun „nákladu“ po planetě Zemi, či ještě výkonnější komunikační satelity, odolávající zásahu nepřátel. Ba co více, Trump se nedávno vyslovil i pro vytvoření podpůrné Vesmírné národní gardy, což je idea silně podporovaná jeho kandidátem na ministra zahraničí, senátorem Marcem Rubiem.  

V nezasvěceném čtenáři to vše může evokovat pomýlenou hru Buzze Rakeťáka z legendárního animáku Příběh hraček na strážce galaxie. Nicméně onen pomyslný „císař Zerg“ je v tomto případě skutečný! Proč? Pravdou zůstává, že po první dekádě nového tisíciletí, jež se nesla ve znamení Bushovy války proti terorismu (War on Terror), se mnohým zdálo, že klasické velmocenské soupeření je u konce. Snaha velmocí a státních aktérů uzmout si moc byla považována za relikt studené války a předchozích „staletí temna“. Události posledních let s masivním vzestupem staronových velmocí a zemí globálního jihu v čele s Čínou, Ruskem, Indií a dalšími však jako hozený bumerang vrátily mocenské šarvátky do středu dění. Přičemž vesmír by v nich měl tentokrát hrát ještě důležitější roli, než předtím! Ostatně o jeho významu jako válečné domény se svět mohl přesvědčit již v prvních hodinách ruského vpádu na Ukrajinu, kdy se Moskvě podařilo vyřadit ukrajinské satelitní komunikační systémy. Muskův Starlink pak několikrát významně ovlivnil prováděné operace… 

Dnešní řinčení balistickými raketami a hypersonickými zbraněmi v Putinově rétorice je totiž pouze odrazem nové vesmírné bezpečnostní reality. Reality, na níž se konkrétně Rusko připravovalo poměrně dlouho. Tedy alespoň na papíře. Nutno poznamenat, že nostalgie po velikosti sovětského kosmického programu, který ve své „civilní“ i vojenské verzi během dekád nejednou předstihl svého amerického konkurenta, tvořil nedílnou součást po marasmu Jelcinových let se vzmáhající ruské hrdosti. Nepřekvapí proto, že Moskva začala i tento segment znovu rozvíjet a militarizace vesmíru se stala realitou. A to i přesto, že v rámci mezinárodních diplomatických těles spolu s Čínou dlouhodobě rétoricky prosazovala přísnější pravidla pro zabránění tomuto jevu. Ruské kosmické síly se tak staly nezávislou složkou již v 90. letech, a přestože si prošly divokou reorganizací, od roku 2015 opět stojí jako důležitá součást ruské moci. Pod svou správou tak mají vojenský kosmodrom Pleseck, údajně jedno z nejstřeženějších míst v Ruské federaci, spravují globální navigační systém GLONASS (konkurenta americké GPS) a zajišťují protiraketovou obranu země. Nutno však poznamenat, že Moskva se v minulosti pustila i do vývoje technologických „lahůdek“ typu proti satelitních zbraní, což demonstroval jejich test v roce 2021. V květnu 2024 pak Pentagon informoval o vyslání ruské družice mající kapacity ničit ostatní podobná zařízení jiných států, což jen navázalo na velice živé spekulace o záměrech Ruska o využití jaderných zbraní k ničení cizích satelitů pomocí radiace či elektromagnetického výboje. Jak zásadní hrozbu by něco takového znamenalo pro západní, na digitalizaci založené ekonomiky, zřejmě netřeba vysvětlovat! 

Nicméně, přestože je vojenský vesmírný program Kremlu mediálně více propírán, oči amerických stratégů se spíše upínají k mocensky všeobecně nesmírně posilující Číně, která zaznamenala výrazné a rapidně rychlé úspěchy na poli vesmírných technologií! Jejich zařazení na škále civilní kontra vojenské využití je přitom často výrazně obestřeno oparem nejasností! Ať už se jedná o test vlastní anti satelitní zbraně, špičkový globální navigační systém BeiDou, testy hypersonických kluzáků či záměry expandovat spolu s Ruskem na Měsíc v rámci programu Mezinárodní lunární výzkumné stanice (přímý konkurent amerického programu Artemis), Peking dává jasně najevo svoji vůli psát pravidla rodící se vesmírné soutěže namísto Západu. 

V kontextu výše zmíněného se tak Trumpovo první prezidenství a jeho vnímání kosmu, dříve údajně formované viceprezidentem Mikem Pencem, nyní Elonem Muskem, jeví jako zásadní geopolitický milník. Milník, jehož blížící se druhé dějství budí velká očekávání! Vesmír totiž navzdory mezinárodním snahám stále více připomíná nové pole tvrdého mocenského soupeření s výrazným vojenským rozměrem, než prostor mírového výzkumu pro blaho všeho lidstva. Stojíme tedy na prahu druhé a masivnější verze Reaganových „hvězdných válek“? To zřejmě záleží na úhlu pohledu. Jedno je však jisté! Obloha nad námi začne brzy nabízet ještě více fascinující podívanou než dosud, přičemž Trumpova role v tomto příběhu bude zásadní.