Střídavá péče je v České republice tématem, které vyvolává ostré debaty. Ačkoliv má být tento model formou rovného podílu obou rodičů na výchově, jeho aplikace často přináší více problémů než užitku. Zejména v konfliktních rodinných situacích bývá dopad na děti negativní. Střídavá péče je stále častější praxí. Jaké důsledky ale přináší, když soudy ignorují varovné signály konfliktů a psychického násilí?
Příkladem je nedávný případ, kdy soud nařídil střídavou péči u dvouletého chlapce, přestože odborníci varovali, že dítě má silnou vazbu na matku a odloučení by mohlo způsobit trauma. Soud naopak argumentoval rovným právem rodičů. Podle rodinné terapeutky chlapec po návratu od otce usedavě pláče, je úzkostný a při předávání je potřeba ho od matky odtrhnout. Dalším příkladem z poslední doby je soudní rozhodnutí o střídavé péči pro sedmiletou dívenku. Soud rozhodl navzdory jasným důkazům o domácím násilí. Otec, který byl obžalován z fyzického napadení matky i dítěte, získal poloviční péči a matka musí každý týden odevzdávat dceru člověku, kterého se ona i dítě bojí.
Zavedení střídavé péče do legislativy v roce 1998 mělo za cíl podpořit rovnoprávnost rodičů. Praxe však ukazuje, že automatické rozhodování o střídavé péči nebere ohled zejména na věk dětí, jejich citové vazby a specifické potřeby. Případy, kdy je tento model aplikován u kojenců nebo malých dětí, zpochybňují jeho smysl a upozorňují na nutnost změny přístupu. Střídavá péče je totiž často nařizována i v situacích, kdy rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, nebo jeden z rodičů trpí psychickými problémy či bojuje se závislostí. Takové prostředí je pro dítě nejen stresující, ale může vážně poškodit jeho další vývoj.
Běžně dochází k tomu, že do střídavé péče jsou svěřovány:
∙ Dnes již i kojené děti do 3 let věku, kdy střídavá péče vede k nežádoucímu ukončení kojení,
∙ Děti ve věku do 4 let, kdy praxe střídavé péče představuje přímé psychické poškození dítěte v podobě narušení primární vztahové vazby,
∙ Děti, u nichž jeden z rodičů vykazuje znaky narušené osobnosti, takže takový rodič není vhodný vychovatel,
∙ Děti, které byly svědkem domácího násilí mezi rodiči nebo byly dokonce samy obětmi domácího násilí.
Aby střídavá péče prospívala dětem, je důležité aby soudy braly v úvahu nejen jejich stupeň zralosti a emocionální vazby, ale i psychický stav obou rodičů. Stále častěji se objevují případy, kdy jeden z bývalých partnerů vykazuje například známky poruchy osobnosti, závislosti na alkoholu či manipulativního chování, a přesto mu soud přizná střídavou péči. Výjimkou nejsou ani případy, kdy je střídavá péče schválena, přestože otec nikdy zájem o dítě neprojevil a péči o něj převzal až během soudního sporu. Takové příběhy ukazují, že je při posuzování každého případu zapotřebí citlivější a individuální přístup, a zároveň upozorňují na nutnost hlubší reformy celého systému.
Systém sociálně-právní ochrany dětí je přetížený a nemá kapacitu se těmito komplikovanými případy dostatečně zabývat. Problém spočívá také v nedostatku odborné intervence. Rozhodování o střídavé péči musí respektovat především potřeby dítěte, nikoliv jen formální rovnost mezi rodiči. To vyžaduje nejen znalost práva, ale také hlubší pochopení psychologických a rodinných aspektů. Je nezbytné, aby se soudní systém přestal formálně řídit paušálními pravidly a začal respektovat individuální potřeby každého dítěte. Jedině tak lze zajistit, že rozhodování bude skutečně v nejlepším zájmu těch nejzranitelnějších – dětí.
Nezbytné kroky ke změně současné praxe:
∙ Zohledňovat věk dítěte při rozhodování o formě péče. Symetrická střídavá péče není vhodná do 4 let věku dítěte. Primární vztahová vazba je biologicky podmíněná a ani soudy toto nemohou změnit. Pozn.: primární pečovatel nemusí být vždy matka
∙ Vyjmout z těchto problematických kauz OSPOD, jehož pracovnice nemají při nejlepší vůli čas ani kompetence být v těchto sporech nápomocny, nebo vyškolit okruh specialistů na vysoce konfliktní spory. Pozn: tento směr samy pracovnice OSPOD (muži tam téměř nepracují) oceňují.
∙ Změnit procesní praxi pro vedení opatrovnických sporů, kdy dnes soudy naprosto odmítají genezi příběhů rozpadlých rodin, jež jsou klíčové, pro rozhodování “v nejlepším zájmu dítěte”.
∙ Zavést možnost dovolání, tedy i rozhodování Nejvyššího soudu, který by sjednocoval judikaturu v opatrovnických sporech. Momentálně není v opatrovnických kauzách dovolání možné a jediná obrana proti rozhodnutí odvolacího soudu je pouze cestou ústavní stížnosti.
∙ Zvážit větší podíl advokátů, včetně advokátů dítěte na řízeních. Dnes sebelepší advokát, který bere dítě jako klienta, nemá od systému žádný kredit, byť zná kauzu minimálně o pár měsíců déle než soud a může sledovat její genezi. Soudy zavrhnou názory zastupujícího advokáta na věc automaticky jako procesní strategii, což je v případě kvalitního právního zastoupení zcela liché. Soud dnes nemusí dítěti ustanovit jako opatrovníka OSPOD.
∙ Nepostupovat ve vysoce konfliktních sporech cestou mediace či rodinné terapie, nedovozovat závěry z nedostatečné komunikace rodičů (někdy agresivnější rodič zahrnuje druhého rodiče šikanózními požadavky a ten se pochopitelně brání omezením kontaktu)
∙ Znalecké posudky psychologů v opatrovnických soudech nemají jasná pravidla, pouze doporučení. Důležitou systémovou změnou je vypracování postupu znaleckého zkoumání vychovatelů v opatrovnických soudech.
· Edukace soudů a advokátů, aby byli schopni adekvátně (s ohledem na práva a zájmy dětí) rozumět dětské psychologii, výchově a zároveň též dospělé psychopatologii, včetně dynamiky vysoce konfliktních sporů.
