Olga Hepnarová se stala poslední ženou popravenou v Československu, na šibenici skončila v 12. března 1975 kvůli zabití osmi lidí. Svůj čin, který vysvětlila jako pomstu společnosti která ji nechápala, spáchala 10. července 1973, když najela nákladním autem do lidí čekajících na tramvajové zastávce u pražského Strossmayerova náměstí. Během vyšetřování se sice vyskytly pochyby o dívčině duševním zdraví, nakonec ale dostala trest smrti.
V červenci 1973 přišel do redakcí deníku Svobodné slovo a časopisu Mladý svět znepokojivý dopis. "Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti možnému znevážení mého činu a také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy... Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí," psala v něm drobná dvaadvacetiletá řidička z povolání.
Na svou pomstu společnosti se Hepnarová dlouho připravovala. Původně zvažovala vykolejení vlaku nebo střelbu do lidí na Václavském náměstí. Nakonec si ale vypůjčila nákladní Pragu RN a na pražské třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) s ní vjela na chodník. Auto se vřítilo do hloučku zhruba 25 lidí čekajících na tramvaj. Přímo na místě vyhasly tři životy, pět zraněných zemřelo později v nemocnici. Dalších 12 lidí utrpělo zranění, z nichž šest lékaři vyhodnotili jako těžká.
Z místa činu se Hepnarová podle svědků nesnažila utéct, a dokonce ani nejevila známky rozrušení. Prostě jen bez hnutí seděla v kabině náklaďáku, jemuž po nárazu do zdi zhasl motor. Při následném vyšetřování mladá vražedkyně neskrývala, že svůj čin pečlivě plánovala. Zcela chladnokrevně si vybrala frekventovanou zastávku, kterou od vozovky odděloval jen nízký obrubník. Plusem pro ni bylo i klesání ulice, díky němuž auto nabralo vysokou rychlost.
Hepnarová pocházela z dobře situované rodiny, její otec pracoval v bance, matka byla zubní lékařkou. Na základní škole patřila k výborným žákům, už tehdy ale nevycházela s ostatním dětmi ze třídy. V pozdějších letech si přestala rozumět s rodiči a okolím, následovaly potíže s navazováním kontaktu s lidmi. Jako třináctiletá se pokusila o sebevraždu a necelý rok strávila v psychiatrické léčebně. Podle lidí, s nimiž přišla do kontaktu, byla zvláštní: málomluvná, uzavřená a bez přátel.
Vyučila se knihařkou, v oboru ale nepracovala a postupně vystřídala několik zaměstnavatelů, naposledy byla řidičkou u Pražských komunikací. Řízení ostatně Olga Hepnarová milovala, podobně jako svého trabanta, kterého těsně před činem shodila ze skály. "Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky," prohlásila před soudem Hepnarová, která se jindy označila za otloukánka a stylizovala se do role jakési mluvčí podobných lidí.
Soudní znalci u Hepnarové diagnostikovali poruchu osobnosti, konstatovali však, že netrpí duševní chorobou a je za čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou a odsoudil k smrti. Verdikt posléze potvrdily také odvolací soudy, i žádost její matky o milost prezident zamítl. V té době třiadvacetiletá vražedkyně byla popravena 12. března 1975. Těsně před exekucí v pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a k šibenici ji zřízenci museli doslova dovléct.
Olgou Hepnarovou se o tři dekády později podle vlastních slov nechal inspirovat lesní vrah Viktor Kalivoda, který v roce 2005 zastřelil tři náhodně vybrané lidi v lesích na Brněnsku a Kladensku. Doživotní trest si odpykával ve Valdicích na Jičínsku, kde v září 2010 spáchal sebevraždu. V březnu 2016 měl premiéru oceňovaný film Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, který vznikl v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci s polskou herečkou Michalinou Olszańskou v hlavní roli.
