Obě tato auta způsobila převrat. A obě dosáhla postupem času kultovního statusu. Obě si vzala za základ lehkou karoserii a pohon přední nápravy a vyráběla se od konce padesátých let. Jenže zatímco Trabant postavil východní Německo na čtyři kola (a pomohl i v Československu), na Západě byli dál.
Porovnání dobových testů napoví hodně. U trabantu si v šedesátých letech redaktoři pochvalovali, že do něj nezatéká a pro majitele jednostopých vozidel představuje nezanedbatelný pokrok. Dílo Aleca Issigonise v Británii chválili jako pohodlné malé rodinné auto s výbornými jízdními vlastnostmi, které nastavuje nová měřítka.
Trabant 601 se dostal do sériové výroby v roce 1964 coby modernizovaná předchozí šestistovka (model 500 či P50 vznikal od roku 1958). Oblé díly novátorské duroplastové karoserie se totiž místy nenávratně vlnily a navzdory jejich snadné výměně byla žádoucí větší hranatost.
Mini si naproti tomu od své premiéry v roce 1959 vystačilo se zaoblenými plechy, přičemž s hmotností 606 kilogramů přesto dokázalo být o čtvrt metráku lehčí než trabant. V rámci molochu British Motor Corporation vznikalo nejdřív jako Morris Mini Minor či Austin, až si vydobylo vlastní značku.
Přeskočme do poloviny osmdesátých let a najdeme oba hrdiny v rozdílných pozicích. Trabantu se sice konečně podařilo přesáhnout maximální rychlost 100 kilometrů v hodině, největší inovace se však omezily na jiné kliky dveří, elektronické zapalování či dvanáctivoltovou elektroinstalaci.
Dvoutaktový dvouválec zůstal v podstatě beze změn. Sice nadále dovoluje skvěle snadnou údržbu, nicméně výkon od roku narostl z osmnácti koní pouze na šestadvacet. Jeho spotřeba kolem osmi litrů benzinu smíchaného s olejem není z nejmenších a na silnicích zapáchá. Na zadních sedačkách je zoufale málo místa, o pohodlí se s tvrdým podvozkem a hlukem uvnitř nedá hovořit a duroplastová karoserie poskytuje posádce při nehodách minimální ochranu.
Mini bylo oproti východoněmeckému stroji už od počátku vyspělým strojem. Čtyřválec o objemu 848 kubických centimetrů a výkonu 37 koní dodával autu dostatečnou živost i příznivou spotřebu do sedmi litrů. Kola umístěná v rozích karoserie dopřávala řidiči skvělou ovladatelnost stejně jako přesné řízení. Nízká míra hluku a pohodlné odpružení zpříjemňovaly dlouhé cesty.
Auto se ale především neustále vyvíjelo, takže se do něj postupně dostal litrový motor a třináctistovka. Počátkem osmdesátých let však i Mini v konkurenci nových fiest či volkswagenů polo ztrácí na prodejích. A díky speciálním omezeným sériím se čím dál víc stává módním autem. Trabant nakonec přežilo o devět let, když poslední červené Mini Cooper Sport vzniklo v říjnu roku 2000.
Stačí se dnes posadit do obou aut, abyste diagnostikovali zásadní rozdíl. Zatímco řízení Trabantu přivane duch šedesátých let, Mini dokáže, pokud jde o jízdní vlastnosti, potrápit leckteré současné modely.
Jenže i když Trabant působí zaostale, těžko na něj nevzpomínat přinejmenším s úctou. S cenovkou začínající v osmdesátých letech přibližně na 35 tisících korun československých byl nejlevnějším tuzemským novým autem. S karoserií kombi se v něm daly převážet spousty haraburdí, aniž byste se báli o čalounění, a opravit ho dokázal téměř kdokoli.
A že v něm bylo ideální jezdit šedesátkou a i tak měl s protivětrem problémy? Popravdě řečeno, ani se soudruhy jsme si moc zábavy neužili, tak proč ji hledat právě na silnici. Alespoň nadále zůstává ceněným sběratelským kouskem, což se jen tak o nějakém socialistickém autě říct nedá.
ČTĚTE TAKÉ: Škoda Rapid kontra Porsche 911
Foto: archiv
