Antika promlouvající k dnešku
Oresteia: ať radost provází radost

Antické drama je pro současné divadelníky oříškem, přesto se o něj stále pokoušejí. Jan Antonín Pitínský je stále pokládán za předního českého divadelního režiséra. I proto bylo možné od jeho Oresteii v Městském divadle Zlín očekávat jednu z událostí sezony. Zpočátku rozpačitá inscenace graduje v mocné fortissimo, zvěstující příchod nového světového řádu.

Aischylova antická trilogie se na našich jevištích objevuje až překvapivě často, a to téměř vždy v celku - je trochu otázkou proč, když výsledkem je často marná snaha o jakousi repliku starořeckého divadla nebo nedůsledný pokus o přečtení mýtických námětů současnýma očima.

Pitínský ve Zlíně vkročil do látky pompézně: každou ze tří částí inscenoval v jiném překladu a nechal k ní složit jiného autora původní hudbu. Autoři výtvarného pojetí (scéna Miloslav Fekar, kostýmy Eva Jiřikovská) i dramaturg (Vladimír Fekar) jsou sice stejní, přesto však - a téměř jistě schválně - nevznikla jedna inscenace, jako spíš tři. Divák je v průběhu tříapůlhodinové  podívané na obřím zlínském jevišti (a v neméně obřím zlínském hledišti) konfrontován se třemi zcela odlišnými představeními.

První část, Agamemnón (překlad Václav Renč, hudba Richard Dvořák), vypadá jako přehlídka toho nejhoršího, co lze s antikou - či čímkoli "starým" - na dnešní scéně udělat: kolektivní skřeky divošského typu, nepřesné tance a pochodování bizarně oděných postav za recitace přehršle textů v archaickém překladu může mnohého diváka otrávit. Druhá třetina, Oběť mrtvým (překlad Vladimír Šrámek, hudba Petr Hromádka), sice již vykazuje znaky jistého výkladu a stylizace, sboristky jako manekýny z šedesátých let a opět především deklamativní podávání textu však nepotěší. Stále není úplně jasné, co se hraje a proč.  Součástí druhé části je řada parodujících a odlehčených momentů, stylizace však není jednotná a navíc se zdá, že jí herci nevěří - většina pokusů o žert tak vyzní do prázdna.

O to větším překvapením a precizním divadlem je třetina závěrečná. Laskavé bohyně představují kompaktní hodinový útvar, který by beze všeho obstál i samostatně. Věci prospěl nový, živý překlad Matyáše Havrdy a Petra Borkovce. Zásadní je vynikající hudba Víta Zouhara v živém podání Filharmonie Bohuslava Martinů, v nejlepších tradicích minimalismu variující jen několik motivů. Patetické a přitom působivé vyprávění o příchodu nového světového řádu je vyloženo jako působivá analogie k totalitnímu, ovšem čistému systému, neseném ideály (čemuž dopomůže i pár ilustrativních prvků); za odvážné přitom můžeme označit, že v duchu s názvem Laskavé bohyně líčí i inscenace tuto totalitu provokativně jako laskavou (a osudovou, tedy nevyhnutelnou). Závěr Oresteii má drtivou sílu.

U tak ambiciózních počinů záleží na možnostech hereckého ansámblu. A přiznejme si, že ten zlínský není s to požadavkům režiséra dostát. Teprve ve třetí, nejsevřenější části, jsme svědky dvou virtuózních kreací - Evy Daňkové jako Pallas Athény a Luďka Randára jako Apollóna. Naopak Radovan Král v klíčové roli Oresta propadá silovému přehrávání; není mu vlastní odstup od role a pečlivější herecké odstínění. Z těch kteří se vymykali vesměs průměrným hereckým výkonům, lze ještě zmínit ironický nadhled Gustava Řezníčka (Aigisthós) a jako vždy charisma Radoslava Šopíka (Agammemnón).

Oresteia klade velké nároky nejen na herce a inscenátory, ale také a diváky: ve Zlíně platí, že kdo přečká první dvě hodiny, odnese si nakonec velký zážitek. Vyplatí se to.