Divadlo Komedie
Polívka, Finger a "řitníci"

Bolek Polívka a Martin Finger se sešli v poslední novince sezony, melancholické komedii Podzemní blues. Divadlo Komedie ukončilo letošní, "rakouskou" sezonu stejným autorem, jakým ji začalo: Peterem Handkem. Zatímco na podzim zahájilo útočným Spíláním publiku 2010, o poznání zklidněnější verzi Handkeho jako takového (i divadelní formy ovšem) nabízí Podzemní blues.

Pozdní Handkeho hra se vyznačuje podobnou tematikou v poučenější, možná i smířenější formě než právě Spílání publiku; v režii Dušana D. Pařízka se pak inscenace na scéně pražské Komedie více blíží tomu, co zde běžně vídáme - na rozdíl od zmíněného Spílání, kde se nemilosrdně účtovalo i s Komedií jako takovou. 

Je to jednouché. Misantropický cestující metrem útočí na své spolucestující a všelijak jim nadává. Martinu Fingerovi v této roli poslouží jednak diváci (což je výborné), jednak  imaginární postavy ve ve skutečnosti prázdném vagonu - což už je divadelně působivé o něco méně. Nemilosrdný útok vůči všem typům lidí od těch ošuntělých po ty krásné má sice jisté stereotypní rysy, ale jako vstup do tématu poslouží skvěle. Když přistoupí druhý cestující (obvykle jím bývá žena, zde však - v Komedii možná lehce překvapivě - je jím Bolek Polívka),  tématem se stává sám misantrop: proč je takový, o co mu jde, co ho k tomu vedlo a jestli náhodou sám nemá problém.

Právě interakce Polívky a Fingera v druhé půli představení z toho činí výborný zážitek, plný jemných narážek na Komedii i sebe samé; "tichý" Finger hrající v této části ve většině jen obličejem beze slov předvádí jednu z hereckých kreací sezony. A vnímavějšímu divákovi (jistě nemusíme připomínat, že věrní fanoušci Komedie patří k právě takovým misantropickým typům, které Martin Finger tak skvěle ztělesňuje, ať už v Podzemním blues nebo třeba v opakovaně citovaném Světanápravci) poslouží k vydatnému černohumornému sebezpytu.

Nelze se však ubránit dojmu, že v jistém smyslu zůstává Blues poněkud na povrchu. Což platí i - nebo především - o Handkeho textu. Jako by v situaci, kdy má být nemilosrdný sám k sobě, přeci jen podlehl onomu podzimu, sentimentu a blues, skutečnosti, že už mu je taky přes šedesát a nemusí přece být takovým razantním skandalistou jako zamlada (Spílání publiku napsal ve čtyřiadvaceti). 

Překvapením může být účinkování Bolka Polívky. Ten má pevné místo v dějinách českého divadla (i filmu) již dávno zajištěno, možná proto se poslední léta tak dobře vžívá do role estrádního baviče; vydařené účinkování v Komedii pak pro něj může znamenat jistou formu očistné terapie.  

Se závěrem Rakouské sezony, která je, jak známo, v Divadle Komedie v této podobě předposlední, lze říct, že Podzemní blues je nepochybně inscenace, kterou má smysl vidět, která ovšem v komediálních vodách představuje standard (což oproti běžnému divadelnímu životu nejen v Praze je samozřejmě vysoký nadstandard) - výjimečnosti inscenací, jako jsou Spílání publiku 2010 a Poslední chvíle lidstva, však Blues nedosahuje. 

Divadlo Komedie: Podzemní blues. Režie Dušan D. Pařízek, premiéra 25. června 2011. Nejbližší reprízy: 27. a 28. června a 1. července.