I s punkem se dá stárnout: V. T. Marvin slaví dvacet let

V sobotu 26. června 2010 v pražském klubu Vagon pořádá skupina V. T. Marvin koncert na oslavu dvaceti let své existence. Zazní na něm téměř tříhodinový průřez celou tvorbou kapely, od nejstarších vykopávek až po zcela nové, dosud nenahrané skladby. Za kapelu hovořil její dlouholetý zpěvák Marek Demner, kterému ovšem skoro nikdo neřekne jinak než "Kuláč".

Dvacet let - to při vyslovení zní jako dost děsivá doba. Pamatujete si ještě na detaily vzniku?
- Osobně jsem u toho nebyl, ke kapele jsem přišel až někdy koncem roku 1993, takže o tom vím jen z doslechu... Vím, že to celé vymysleli bubeník Petrajda B. Mír, jeho spolužák ze školy Kašpar Brown (zpěvák) a jejich tehdy současnej spolužák Maty (kytarista). Vzápětí přibrali na basu Čedoka (který je - jak možná známo, možná ne - Petrajdův brácha), kterému bylo tehdy  asi 13 let. O něco později přišel ze skupiny Dejvice Eda Peclík. Název si dali podle myšáka z animovaného filmu pro mládež Velká sýrová loupež. Žádný hlubší význam bych v tom nehledal.

Zmíněný Petr, řečený Marvin, později hrával se Zuby nehty a naposledy jsem ho viděl s  Jolly Joker & PBU. Co dnes dělá Eda Peclík? Sleduješ vůbec aktivity bývalých kolegů?
-  Petr, řečený taky PBM nebo Bém už u Žolíků nepracuje, hraje s litevskou yoga-hardcorovou skupinou Alaverdi a je to naprostá bomba, můžu jen a jen doporučit, což tímto činím. No a Eda teď začal hrát na kytaru s Českou disharmonií, starými kamarády z dob dávno minulých, se kterými sdílíme i zkušebnu a Čedoka na basu. Takže se dá říct, že své bývalé kolegy celkem sleduji.

Kdo si pamatuje na boom na začátku devadesátých let, ví, že pro podobné kapely to byla zlatá doba. Na koncerty chodila spousta lidí, vycházelo mnoho fanzinů a oficiální časopisy ve velkých nákladech. Nestýská se vám po tom?
- Zlatá doba to byla v každém případě. Hlavně první půlka devadesátých let byla pro mě tím, čím byly pro hippíky šedesátá léta. Nejen, že se na koncerty chodilo, ale dokonce i jezdilo mimo Prahu, do horoucích pekel, stopem, vlakem, všechno jedno. Byl tu hlad po něčem, co tu dlouho nebylo, a koneckonců také o něco menší konkurence a větší možnosti, řekl bych. Taky všechno nestálo hned peníze, hodně věcí se dalo dělat jen tak a pro radost. A v neposlední době jsme byli mladší. Ale stýskat si po zlatých časech je asi tak rozumné a efektivní, jako stěžovat si, že už mi není patnáct ani pětadvacet, ale skoro čtyřicet. A navíc mě to pořád baví stejně - takže proč fňukat?

Svého času jste byli hodně populární, pak zas skoro vůbec. Jak jste na tom dnes? Kde vidíš vaši pozici?
- To s tim vlastně souvisí. My tu kapelu máme hlavně proto, že nás to hrozně baví. Především (a u mě to platí stoprocentně) živé hraní. Jasně, že je lepší, když publikum je početné a nadšeně reaguje, ale to je asi tak ta hranice, po kterou my řešíme vlastní popularitu. No a pak aby s náma nikdo po dvaceti letech vyloženě nevyjebával, na to už jsme přece jen starý psíci. Nevím, jestli jsem odpověděl dost srozumitelně - prostě se nepovažujeme za hvězdy, kolem kterých se točí punkový nebo jiný vesmír, ale svojí cenu známe. Víme, že máme k hraní poctivý a zodpovědný přístup a tak očekáváme slušné jednání a od ostatních totéž. Naše pozice by se teď asi nejlíp dala charakterizovat obvyklou až standardní hláškou "Jé, vás jsem poslouchal, když mi bylo patnáct!" Nicméně pevně věříme, že nám to lidi budou říkat i za dalších deset  let.

Ty sám jsi před pár lety kapelu opustil a loni se zas vrátil. Prozradíš důvody?
- Kapelu jsem opustil kvůli osobní a silně emotivní záležitosti a vrátil jsem se do ní, protože všichni zúčastnění s obrovskou úlevou zjistili, že je to už záležitost vyřešená a uzavřená. A proto bych se v tom už dál nehrabal.

Zažili jste jako kapela různé společenské proměny i podoby postsocialistického vývoje, ale přijde mi, že se to nikdy zásadně do vaší tvorby nepromítlo. Proč? Nebavilo vás se vyjadřovat k tomu, co je kolem vás?
- No Márvini nebyli nikdy politicky ani jinak angažovaná kapela, vlastně si na tom zakládáme, že hrajem pro zábavu. Pro mě jako pro textaře to vždycky znamenalo udržet si v textech nadhled i v případech, kdy jsem se k něčemu vyjadřoval. Takže řada textů myslím  na celkem závažná témata reaguje, ale vždycky s nadsázkou, humorem a mezi řádky. Nikdy jsem neuměl a neměl potřebu dělat to, čemu říkám "pravdistické" texty (čili názory prvoplánově prezentované jako jediné správné). Když chci, svoje názory spíš prezentuji sám za sebe, než prostřednictvím kapely. Texty jsem naopak psal vždy za celou kapelu, ne pouze za sebe. A to, co jsem chtěl, jsem si tam více či méně nenápadně vpašoval.

Hovořil jsi o humoru, který pro vaši tvorbu byl vždy charakteristický. Jak to s ním máte dnes?
- Pořád stejně! Za tu dobu jsme si vyvinuli vlastní způsob legrace a komunikace, dokonce existuje i řeč márvinština, kterou jsme se dříve dorozumívali a i teď občas zazní v našich hovorech. Hlavně s Čedokem jsme např. schopni se bavit celé hodiny pouze hláškami z různých filmů či situací. Návrat do skupiny byl pro mě také příjemným návratem k tomuto druhu humoru. A mladší členy k tomu samozřejmě vedeme.

Dneska se spousta punkových skupin radikalizuje, už jsem se setkal i s mladými punkery, kteří se paradoxně názorově shodnou s důchodci v nadávání na současný režim, a jejich slovník není daleko tomu, co hlásají třeba komunisté. Řešili jste vy jako kapela mezi sebou nebo s někým z kolegů něco podobného?
- Tak to snad ani ne. Anebo si to už nevybavuji. Teď už jsme myslím v kapele všichni celkem rozumní lidé. Lidé všech věkových skupin, kteří dokážou jen nadávat, stěžovat si, volit populisty nebo podobnou verbež, osobně nechápu a vlastně ani nejsem ochoten tolerovat. A z hlášek sklerotiků, že "dřív" bylo něco "líp", bych zvracel. Paušální nadávání na režim je vždy klišé, které ničemu nepomůže.

Jak se to ovšem snáší s punkem, jako radikálním hudebním projevem?
- Hm, tak to nevím. A taky uplně nerozumím  v této souvislosti slovu "radikální". Já punk vidim jako hudbu, přiměřeně agresivní a energickou mým potřebám, která mi umožňuje vysílat a přijímat energii na pódiu, eventuálně se vyjadřovat k věcem, které  mě zajímají, trápí nebo štvou. Jestli na mě přijde kontrola z Ministerstva punku ČR, že moje názory nenaplňují punkové standardy radikality, mám zkrátka smůlu.

Heslo "Punk is dead" je jedno z nejznámějších, byť to trochu koliduje s těmi stovkami současně fungujících interpretů. Co je pro vás punk v roce 2010? Cítíte nějaký vývoj?
- Vývoj jistě nějaký je, ale já už tomu sledování trendů tolik nedám. Dříve jsem opravdu muziku sál jako houba, musel všechno vědět, mít všechno nahrané, detailně popsané  včetně sestav... Teď už na to nemám uplně kapacitu ani nasazení. Občas se dostanu k něčemu novému nebo se naopak vracím k nějakým old-school nahrávkám mému srdci blízkým. Koneckonců jsem v osmdesátých letech býval hlavně metalista a v devadesátých zas jsem byl hard-corář - ovšem ve smyslu hesla "hard core ain´t a fashion, it´s a fun" (nikoli "it´s a fight" jako jiný z mých kamarádů). Vlastně jsem nikdy nebyl ortodoxní punkáč, ale ani si na něj nehraju. "Jen" hraju v "punkový" kapele a nosit číro mě baví, to je vše. Punk je pro mě především hudební styl. Radost z číra jsem objevil vlastně až v poslední době, spolu s radostí z rodinného života.

Máte několik oficiálních i neoficiálních cédéček, ale vždy je tak trochu srážel špatný zvuk a často z nich až příliš trčelo, jak vznikaly narychlo. Chystáte teď něco nového? A pokud ano - bavili jste se o tom, jak tomu příště předejít?
- To je velká a smutná pravda. Zvuk pohřbil především podle mě možná naše nejkvalitnější album Přirození, a ani u ostatních to není nijak úžasné. Nejlepší zvuk má Namaluj čerta na zeď, nahrávaný u Šikýře, s experimentálním nahrávánim bicích a basy venku pod širým nebem. Novou desku samozřejmě chystáme, už máme hotových a více či méně nazkoušených asi 6-7 skladeb, a spoříme do prasátka na studio. Zvuk musíme řešit výběrem studia - už nikdy více nechceme nahrávat "na koleni"!

K oslavě dvacátého výročí máte naplánován velký rekapitulační koncert. Jak bude probíhat? Nic dalšího v plánu není? Třeba nějaká kompilace hitů, kde by byly i klipy, kterých máte hned několik?
- Pevně doufáme, že oslava bude probíhat především v klidu, protože už teď z toho máme nervy na pochodu. Začneme v půl osmé, nejdřív zahrají milí hosté ze Strašic u Rokycan - kamarádi a kamarádka ze Sex Deviants. Ti jsou taky náš jediný host mimo kapelu, protože pak už si stačíme sami. Budeme hrát přibližně čtyřicet skladeb, asi tak tři hodiny, v krátkých vstupech se představí skoro všichni bývalí členové a sestavy, a na konci se snad na podiu sejdeme všichni. Pokud se tam tedy nějak vejdeme. Kompilaci hitů nechystáme, naopak hledíme dopředu, nechceme ztrácet čas s minulostí, a naopak co nejdřív nahrát tu novou desku. Ale pro skalní příznivce máme připravenou velmi limitovanou sérii speciálních triček k 20. výročí. Ti pamětníci, kteří si vzpomenou na obdobná trika k deseti letům, už asi tuší.

Foto: Archiv skupiny