Vlna stávek, která v současnosti ochromuje Francii, se může jevit jako paradoxní. Francouzi přeci zvolili Nicolase Sarkozyho za prezidenta, protože chtěli změnu. Proč se tedy nyní, pouhých sedm měsíců poté, co dali u volebních uren jeho reformním plánům zelenou, obracejí proti němu ?
Železničáři, pracovníci pařížské městské dopravy, energetici, studenti, učitelé, státní zaměstnanci, soudci a dokonce i operní zpěváci. Ti všichni vytáhli do stávky nebo ji připravují.
ČTĚTE TAKÉ: Stávky ve Francii nabírají na síle
Zatím se sice zdá, že Sarkozy své buldočí odhodlání prosadit slíbené reformy nevzdává, ale je otázka, jak dlouho mu tento elán tváří v tvář rozhořčeným demonstrantům vydrží. Ještě 
minulý týden na zvídavý dotaz novinářů, zda je na perných sedm dnů připraven, rázně odvětil, že nejde o obtížný týden, ale o jeho práci.
Koho smete reformní vichřice
Ukazuje se, že Francouzi sice chtěli Elysejský palác po bývalém prezidentu Chiracovi provětrat, ale Sarkozyho reformní průvan je pro mocné odbory i státní zaměstnance zvyklé na pětatřicetihodinový týden a silné sociální výhody přece jen příliš.
Nejjasněji to zatím dávají najevo železničáři, kteří v úterý večer zahájili tento měsíc již druhou, tentokrát časově neomezenou stávku. Nechtějí se smířit s tím, že by měli přijít o zvláštní penzijní výhody, které jim umožňují pobírat plný důchod již v padesáti letech. Dnes se k nim připojili také řidiči pařížského metra a protesty ohlašují i další.
Plány reformy soudů a uzavření některých tribunálů přiměly k ohlášení stávky také soudce 
a v bojovné náladě jsou i státní zaměstnanci.
Zkouška nervů
Stávkování má v zemi velkou tradici, těší se široké oblibě a Francouzi v něm dosáhli značné virtuozity. Svůj nesouhlas nedávají najevo parlamentní cestou, ale již tradičně právě na ulicích. V roce 1995 donutili pracovníci veřejné dopravy třítýdenním stávkováním tehdejší vládu upustit od jejích reformních plánů. Podobný výsledek však Sarkozy prý nyní nehodlá připustit.
Podle analytiků zřejmě přesto nakonec přistoupí na vyjednávání, protože si je vědom, že z masové nespokojenosti by jen profitovali opoziční socialisté, kteří po volební porážce na podobnou příležitost netrpělivě čekají.
Právě nedostatečné vyjednávání během přípravy reforem a Sarkozyho autoritářské manýry jsou silnou kartou odborů, s níž nyní hlasitě mávají. Přesto si i oni budou muset dříve nebo později zvyknout na nové pořádky. Tradiční silné sociální výhody si Francie v době, kdy světová konkurence den za dnem roste, zkrátka již dovolit nemůže. Ani Sarkozy nemůže zaručit, že se jeho volební heslo „Pracovat více a vydělat více" v důsledku rostoucích světových cen potravin a energií naplní. Cesta zpět však není.
Foto: AP
