O tom, že trojsvazková německá monografie o Franzi Kafkovi, nejdůkladnější, jaké se slavnému pražskému rodákovi dostalo, začala vycházet v českém překladu, už tady byla řeč 17. února t. r., viz zde. Jako první svazek u nás logicky vyšel díl pojednávající o Kafkově narození, dětství, dospívání atd. Literární historik Reiner Stach (nar. 1951) však tím, co stojí na počátku, svou osmnáctiletou práci roku 2014 završil. To, co můžeme v češtině číst nyní, Roky rozhodování, vyšlo v němčině už roku 2002.
Nebylo by třeba zmiňovat se o pořadí jednotlivých dílů, nebýt předmluvy k celé trilogii - tu nakladatelství Argo ponechalo v prostředním svazku, kde v německé edici ovšem být musela. Tady působí poněkud rušivě. V Raných rocích čtenáři sledovali Kafku až do září 1911, kdy v čítárně sanatoria Erlenbach u Curyšského jezera dostal (a už nezodpověděl) otázku od jisté staré dámy: "Co to vlastně píšete?" V navazujícím svazku bychom čekali něco jako: Opustili jsem Kafku ve švýcarském sanatoriu. Na otázku, co vlastně píše, nestačil Franz staré dámě odpovědět. Když se ho dotázala, zda je student, usmál se: "Ne, ale studoval jsem." (Ta slova můžeme nalézt v Kafkových Denících z cest.) Místo toho začíná prostřední svazek triptychu sedmnáctistránkovým Úvodem: "Život pražského židovského pojišťovacího úředníka a spisovatele dr. Franze Kafky trval 40 let a 11 měsíců. Z toho připadlo na školní a univerzitní vzdělání 16 let a 6 a půl měsíce, na zaměstnání 14 let a osm a půl měsíce. Franz Kafka odešel do penze ve věku 39 let. Zemřel na tuberkulózu hrtanu v sanatoriu blízko Vídně." Atd.
A proč předkládaná biografie začíná rokem 1910 (tedy rokem předcházejícím tomu, jímž byl první svazek uzavřen)? "Rozhodnutí otevřít clonu objektivu v roce 1910 předurčil přitom zvláštní stav pramenů: V tomto roce začínají dochované deníky. Následující období je až do prvních měsíců světové války nejlépe zdokumentovaným životním úsekem, a bezesporu také tím nejdůležitějším... V letech 1912 až 1914 zažívá Kafka dvě nanejvýš plodné tvůrčí fáze, z nichž pochází mnoho dokončených povídek a dva ze tří dochovaných románových fragmentů" a též "nejdůležitější korespondence, kterou Kafka kdy vedl, tož korespondence s Felicí Bauerovou."
Čtenáře onen časový schůdek nebude příliš rušit, protože Stach je vypravěčem velmi poutavým a sugestivním. Důkladně pročetl Kafkovu beletrii, deníky i korespondenci, ponořil se do bohaté kafkovské literatury, zalistoval ve starých novinách a časopisech. Měl pošetilé přání "zažít, jak tu minulost prožívali ti, kteří byli při tom". Samozřejmě ví, "že je to nemožné". "Co tedy tím veškerým úsilím získáme?" ptá se. A ví: "Skutečný život Franze Kafky to rozhodně nebude. Ale pomíjivý pohled na něj, dlouhý pohled, ano, snad, to by mohlo být možné."
Stach je v tomto svazku nejen kronikářem života Franze Kafky, navíc musí být i interpretem jeho literárního díla, interpretem klidným, poučeným, sebejistým. Třeba když tvrdí, že v povídce Topič se "vskutku nejedná o autorův lapsus (...), když Socha svobody (tedy: socha Svobody, ta newyorská, pozn. J. S.), kterou míjejí, nevztyčuje pochodeň, nýbrž meč". To český marxistický učenec Eduard Goldstücker soudil jinak: "Je dobře myslitelné, že Kafka se opravdu domníval, že newyorská socha je vyzbrojena mečem." S Goldstückerem Stach ani nepolemizuje, knížkou Na téma Franz Kafka (1964) se nezabývá. Proč taky?
Se sedmisetstránkovou knihou měl překladatel Michael Půček jistě hodně práce, o redakci se postaraly další čtyři osoby jmenované v tiráži, a přece v textu zůstaly rušící jazykové (či snad jen literní) nečistoty, třeba "Stav poznatků o Kafkově dětských, školních a studentských letech" (s. 24), "formálně, stilisticky a motivicky" (s. 134), "na Rujáně" (s. 202), "mužům Habsburské říše" (s. 268) atd. Škoda.
P. S.
A to je v tomto médiu z mé strany všechno. Těšilo mě. Na shledanou.
