Dokážete si představit, že by se do vedlejšího domu přistěhoval člověk, který zabil vaše rodiče? Přesně to se nyní děje ve rwandské vesničce Mbyo. Vedle sebe tam žijí vrazi a pozůstalí po jejich obětech. Genocida z roku 1994 je prý už zapomenuta.
Laurencia Niyogirová patří k etniku Tutsiů. Tasian Nkundiye je zase Hutu. Během masového zabíjení před třiadvaceti lety Tasian vyvraždil Laurencii skoro celou rodinu - maminku, tatínka, tetu, strýce... Jenom proto, že patřili k nenáviděnému etniku. Dívka, která tou dobou chodila na základní školu, utekla s dvěma sourozenci do sousedního Burundi. O mnoho let později vrahovi odpustila a nyní oba žijí v komunitě Mbyo, jedné ze sedmi unikátních vesniček založených křesťanskou charitou Prison Fellowship Rwanda (PFR), které poskytují domov čtyřem tisícovkám lidí, pachatelům i obětem genocidy. Vesnici nedávno navštívil britský list Guardian.
Komunita Mbyo je na venkově, asi hodinu jízdy autem od milionové metropole Kigali ve východní části země. V současnosti tam přebývá skoro šedesát rodin, každá z nich bydlí v cihlovém domku s primitivním vybavením a plechovou střechou. Pozůstalí obětí často přímo sousedí s pachateli genocidy. Když otevřou okno, vidí v podstatě do obýváku člověka, který jim znásilnil a zabil příbuzné nebo podpálil domov.
Obyvatelé vesnice vedou prostý život, pěstují kukuřici a sladké brambory a chovají skot a další užitková zvířata. Lidé, kteří nemohou fyzicky pracovat, vyrábějí jednoduché předměty pro každodenní použití. Někteří se dokonce věnují umění. Společná práce jim podle Guardianu pomáhá budovat ztracenou důvěru a vesnice je díky tomu téměř úplně soběstačná.
Součástí projektu jsou také diskuse a přednášky o řešení konfliktů. Ve volném čase lidé posedávají na lavičkách a klábosí spolu bez ohledu na zločiny minulosti. Starostou vesnice je muž, který v roce 1994 zavraždil několik lidí. Příbuzní obětí ho přesto respektují. "Motivuje nás hlavně to, že se staráme sami o sebe, bez vládního či armádního dohledu," popsala Niyogirová. Dnes je jí asi třicet let a založila vlastní rodinu.
Tyto komunity začaly vznikat v roce 1995, aby poskytly přístřeší mnoha lidem, kteří po genocidě zůstali bez domova. Po roce 2000 přišla vláda prezidenta Paula Kagameho s nápadem, že někteří odsouzenci budou propuštěni, pokud vyhledají pozůstalé a vyjádří své pokání. Oběti pak měly příležitost udělit viníkům milost. Možnosti využilo mnoho lidí, včetně Nkundiyeho, jehož omilostnila právě Laurencia Niyogirová. Takových příběhů je více.
CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
