Rybaří, sáňkují i lyžují. Život uprchlíků v norské zimě a tmě

V norském Hammerfestu konečně po dvou měsících vyšlo slunce a zbarvilo arktickou krajinu kolem nejsevernějšího uprchlického centra na světě do světle růžova. Hudá Hakkarová obdivuje ze svého skromného pokoje ledovou zemi divů, která se tolik liší od jejího rodného Jemenu, kde jí saúdskoarabské bombardování zničilo domov a donutilo ji společně s malým synem uprchnout.

"Je to úžasné, když se ráno vzbudím a vidím tenhle obrázek, moře a hory. Je to fantastické místo," říká mladá Jemenka, která podobně jako další migranti čeká 460 kilometrů severně od polárního kruhu na vyřízení žádosti o azyl. Na klíně drží pětiletého syna Umara, který si hraje s legem.

Dřevěné domky, kde Hakkarová žije se svým synem, dříve sloužily ropným dělníkům, dokud evropská migrační krize nedonutila norské úřady, aby zřídily uprchlická střediska na dalekém severu, kde teploty klesají hluboko pod bod mrazu a dlouhé týdny v zimních měsících nevychází slunce.

Třiadvacetiletý Syřan Ramí Saad, v úzkých kalhotách a s elegantně zastřiženou bradkou, vzpomíná, že ho pracovníci v uprchlickém centru v Hammerfestu před polární nocí varovali. On jim ale prý nevěřil až do konce listopadu, kdy "najednou slunce zmizelo".
Absence denního světla zmátla jeho biologické hodiny. Jednoho dne se vypotácel v 11 hodin z postele a vyrazil do jídelny na oběd. "Nikdo tam ale nebyl," vypráví Saad se smíchem. "Bylo totiž 11 hodin večer," uvádí.

Na ostrově Seiland, který je součástí přírodní rezervace západně od Hammerfestu, ubytovává na žádost úřadů Stig Erland Hansen další desítky migrantů v chatách, které v létě slouží k ubytování turistů.

"Původně jsem to považoval za čiré bláznovství," říká Hansen s prsty pevně obemknutými kolem hrnku černé kávy ve správcovské chatě. "Copak je možné, aby v té tmě byli na ostrově nějací lidé?" Nakonec se ale tento projekt stal velkým úspěchem, prohlašují Hansen a Paal Mannsverk, který spravuje středisko tvořené shlukem dřevěných chatek a panenskou přírodou fjordu.

Všech 36 Afghánců, kteří na ostrově dosažitelném pouze lodí bydlí, působí velmi uvolněně. Podle Hansena a Mannswerka je to proto, že se je personál snaží udržovat maximálně aktivní: rybaří, sekají dřevo, sáňkují, lyžují, vydávají se na túry do přírody. Rozhodování norských úřadů o udělení azylu může trvat až rok.

Na ostrově Seiland, který bývá v zimním období obvykle pustý, nyní zní smích a křik sáňkujících afghánských dětí. Dole u fjordu muži mluvící jazykem darí čistí ryby, které ulovili v ledovém fjordu. Později večer si je připraví nad otevřeným ohništěm s cibulí, rajčaty, vejci a kořením.



"Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu z Afghánistánu až sem," říká 20letý Zakaríja Sádikí. Vypráví, že uprchl z afghánské provincie Vardak poté, co se Taliban pokusil najmout ho do svých řad. Ošklivá jizva nad levým obočím svědčí o tom, že se ho neptali zrovna vlídně. Krvavé následky setkání s pažbou kalašnikovu má natočené na mobilním telefonu.

Dvaašedesátiletá Šukría Navábíová žije na ostrově Seiland od října se svým manželem, dcerou a sedmiletou vnučkou Helenar. "Utekli jsme před našimi nepřáteli," říká a při vzpomínkách na utrpení v Kábulu se roztřese. Další podrobnosti odmítá sdělit.

Její dcera Súfía vypadá téměř dotčeně po otázce, zda její rodina měla problémy zvyknout si na tmu na tomto opuštěném ostrově. "Kdybyste žili tam, kde já, v místě, kde na ulicích vybuchují bomby, kde ženy čelí špatnému zacházení, a přišli sem - vadila by vám tma a izolace?" táže se žena, zahalená do šálu.

Někteří mladí muži, kteří byli na ostrov převezeni, ale tento názor nesdíleli, říká Mannsverk. Sbalili si věci a požádali, jestli bychom je mohli dopravit zpátky na pevninu. Část z nich se vrátila do Ruska, kde studovali, jiní odjeli až do Itálie.

Na jaře se chaty vrátí ke svému původnímu účelu a budou znovu sloužit turistům. Žadatelé o azyl budou přesunuti jinam, třeba do trvalých azylových center, jaké je například v Altě. Toto dvacetitisícové město má totiž mnohaleté zkušenosti s integrací migrantů do místní společnosti.