Milion lidí, které válka na východě Ukrajiny vyhnala z domovů, se zblízka zdá být ještě mnohem horším problémem než z odstupu. Nejde o statistiku, ale o neštěstí lidí.
"Máme jen jeden problém - válku. Nezničila jen naše domovy, ale celý život. Nemůžeš normálně žít, jen chodíš s nataženou rukou. To je 21. století," zlobí se na všechny válečníky Alexandra, která se dvěma dcerami skončila v útulku pro "vnitřní přesídlence" v přístavním městě Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny.
Celý život pracovala jako zdravotní sestra, ale v Mariupolu se nemůže uchytit: místní zaměstnavatelé prý o uprchlíky z Doněcku nemají zájem, protože se bojí, že za chvíli půjdou zase dál. A tak se po dvaceti letech práce cítí jako žebrák. Nemůže dcerce ani koupit bonbony. "Dřív jsme sem jezdili na dovolenou, teď tu žijeme. Je to hrozně těžké," říká.
I obrázky, které namalovaly místní děti, hýří černou barvou.
Někdejší námořnická ubytovna praská ve švech, přichází však další uprchlík, čtyřicátník Jura z Luhansku. Alexandra si otře slzy a jako zdejší vedoucí buší na zamčené dveře, dokud se neotevřou: vystrašená žena za nimi se dozvídá, že bude mít v pokoji dalšího nocležníka, než se uvolní místo mezi chlapy.
"Při bombardování nás málem trefili. Všechno lítalo do povětří, hořelo. Utekli jsme raději sem," líčí svůj příběh sedmaosmdesátiletá stařenka Oxana, která žije v jedné místnosti i se svým padesátiletým synem. Ten se do opuštěného domova v Doněcku zase podíval, aby na zahrádce vykopal a přivezl skoro zmrzlou mrkev a řepu. "Hrozně rádi bychom se zase vrátili domů," říká Oxana.
Stejný příběh o střelbě a útěku vyprávějí i další. "Potřebuji pomoct, hlavně kočárek a výbavičku. Z domova jsme vzali jen to, co jsme stihli popadnout," říká třicátnice Káťa, čekající další přírůstek do rodiny.
Podle pracovníků Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je v Mariupolu na třicet tisíc běženců, z nichž jen zhruba polovina se zaregistrovala u úřadů. "Snažíme se poskytovat pomoc hlavně osamělým matkám, rodinám s mnoha dětmi, seniorům, nemajetným rodinám či invalidům," říká Anatolij Ščerbin a vypočítává, že jde o potraviny, hygienické potřeby, zimní oblečení, teplou obuv a teď se chystá jednorázová peněžní výpomoc.
"Pomůže nám to, protože zimní věci jsou drahé a toto jsou kvalitní věci," říká devětadvacetiletá Aňa z Doněcku, která si do distribučního centra pomoci přišla pro bundu a boty pro tříletou dceru. V Mariupolu si našla ubytování u příbuzných, školku pro dceru i práci pro sebe - ale plat prodavačky ani zdaleka neodpovídá dřívějším výdělkům manažerky. "Peníze nám při nynějších cenách na nic nestačí," říká.
Na druhé straně frontové linie, u proruských separatistů, je prý situace uprchlíků ještě horší. Igor Jacko z mariupolského štábu UNHCR vykládá, že stovky lidí například přežívají v nynějších mrazech v někdejším letním táboře Sedovo u Novoazovsku. Ještě se nepodařilo dojednat, aby UNHCR mohl působit i v povstaleckých oblastech, a tak pro zimní pomoc musejí jezdit sami utečenci. Přesněji uprchlice, protože přes frontu si troufají jezdit často jen ženy.
Humanitární pomoc poskytují také ukrajinští dobrovolníci a drobní podnikatelé, "ale velký byznys a státní úřady se ještě nedokázaly rozhoupat", stěžuje si Vladyslav Makarov. V Dněpropetrovsku řídí středisko, kterým prošlo už na dvacet tisíc uprchlíků. Avšak místní kapacity nestačí. V oblasti je utečenců na sto tisíc, i když oficiálně jen 62 tisíc.
"Samozřejmě že doma bylo líp, ale tam se válčilo. Tady se nestřílí, jsme v teple a bez války, a to je dobře," říká v dněpropetrovském útulku jednatřicetiletá Aljona, osamělá matka se dvěma malými dětmi. Všem se stýská po domově u Doněcku, je ale ráda, že unikla z války do tepla a bezpečí.
"Je důležité, že česká vláda v tomto prvním roce věnovala na pomoc ukrajinským uprchlíkům milion korun. Doufáme, že v příštím roce to bude ještě více, protože potřeby jsou obrovské," řekla mluvčí středoevropského zastoupení UNHCR Kitty McKinseyová.
