Vystoupil z tanku a potkal dívku, s níž žije dodnes

Někdejší válečný tankista Mikuláš Končický dnes oslavuje výročí svatby s dívkou, kterou těsně před koncem II. světové války potkal v Ostravě. K seznámení došlo hned, když v centru Ostravy zaparkoval svůj tank po tvrdých bojích o město. "Osmý květen je tak pro mě dvojnásobně důležitý den," vypráví Končický pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Svůj tank zaparkoval Končický před ostravským divadlem pozdě večer 30. dubna 1945. Právě skončila bitva o Ostravu, při které přímo na katastru tehdejšího města zahynulo 652 rudoarmějců a dva českoslovenští tankisté ze Svobodovy legionářské armády. "Tank jsem zastavil u divadla a šli jsme na špacír. Na prvním rohu jsem viděl skupinku děvčat, mávala," vypráví. S jednou z těchto dívek žije dodnes v ostravské čtvrti Přívoz. 

ČTĚTE TAKÉ: Řízky a tankista v BMW aneb Tři příběhy z května 1945 

Láska na 64 let

Svatba se ale konala až 8. května 1948, tedy přesně v den třetího výročí skončení II. světové války. Válku Mikuláš Končický prošel v roli tankisty na východní frontě. Zažil apokalyptické boje o Dukelský průsmyk a viděl zblízka umírat desítky kamarádů.

"Hned v květnu 1945 nebyl na svatbu čas. Z Ostravy jsme jeli do dalších bojů a na Prahu. Vzali jsme se až tři roky po válce, takže sice oficiálně slavíme jednašedesáté výročí, ale ve skutečnosti se máme rádi už čtyřiašedesát let."  

Slyšel sténání kamarádů

Končického mnohokrát minula smrt jen o pověstný vlásek. "Kamarád Kusý vyjel na kopec a vtom se celý jeho tank proměnil v obrovskou ohnivou kouli. Nepřátelská střela zřejmě zasáhla zásoby munice a stroj byl v okamžiku na kusy," vrací se mu jeden z mnoha zážitků z takzvané Ostravské operace, když Rusové společně se Svobodovou armádou bojovali v dubnu roku 1945 o přístupy k Ostravě.

Zasažen byl i Končického stroj. O věž škrtla německá střela a tank se otřásl jako koráb na moři. "Rychle jsme couvli, právě včas, protože sotva jsme zmizeli za kopec, jedna střela proletěla těsně nad tankem." Ještě ale stačil zahlédnout, jak jinému československému tanku zvedla německá střela celý strop věže a vymrštila ho tak třicet metrů do vzduchu. "Wehrmacht používal zápalné protitankové střely, které způsobovaly prudký požár a vojáci v tancích uhořeli. Jako dnes si vybavuji, jak kamarádi v těch tancích po zásahu strašlivě sténali."

Sedm statečných tanků

Na počátku Ostravské operace bojovalo pětašedesát československých tanků. Do centra Ostravy, kde u divadla potkal Končický dívku svého srdce, dojelo jen sedm obrněnců.

Když 24. března 1945 vyráželi ve směru od polského městečka Żory společně s ruskými vojáky i českoslovenští vojáci, odhadovalo se, že do Ostravy dorazí maximálně za týden. A všichni. Nakonec krvavá bitva o průmyslové centrum kraje trvala více než pět týdnů a zahynulo při ní tisíc československých legionářů, na 20 tisíc rudoarmějců a nejméně 20 tisíc vojáků wehrmachtu.

Démonické obrazy

Končický umí válečné operace barvitě popisovat. "Bylo pod mrakem, na přelomu světla a tmy. Jeli jsme k vesnici Kouty na Opavsku v široké rojnici na plný plyn. Uvolněné pásy dřely o pancíře a rojnice tanků před sebe sypala snopy jisker. Byl to démonický pohled! Jako by se polem řítili pohádkoví draci. A zakopané pěšáky wehrmachtu ten pohled pořádně vylekal."

Nejprve Končický v průzorech tanku viděl jen podivné postavy, které připomínaly černé anděly s roztaženými křídly. Až později si uvědomil, že to němečtí pěšáci odhazují vojenské pláště, aby mohli rychleji opustit zákopy. Jako tankista v první linii přicházel do styku s civilisty jen výjimečně. "Bohužel, netušil jsem, co vše se na osvobozených územích odehrává. Něco mi došlo, až když se mi při průjezdu Světlovem u Krmelína, to už bylo po osvobození Ostravy, vrhla ze strachu jedna žena k nohám. Chtěla jen, ať necháme na pokoji její dcery."

Volyňská anabáze

Mikuláš Končický se narodil v roce 1925 v tehdy polské Volyni nedaleko okresního města Dubno, kam jeho předkové přišli za prací ve druhé polovině devatenáctého století. To však ještě Volyňská gubernie patřila k Rusku. Na Volyni zažil Končický v roce 1939 sovětskou a o dva roky později i německou okupaci, 15. března 1944 se stal velitelem jednoho z tanků.

"Ta část Volyně, kde jsme žili, připadla po první světové válce Polsku. Na základě paktu Hitlera se Stalinem jsme ale v září roku 1939 zažili sovětskou okupaci se vším, co k ní patřilo. S hrozbou gulagů, s násilnou kolektivizací a věčným strachem," vypráví Končický.

ČTĚTE TAKÉ: 17. březen: Hitler v Brně, Pražané v Bílé labuti

Po napadení Ruska Hitlerem viděl strašné zlo, když se německá okupační správa spojila s ukrajinskými nacionalisty a likvidovala Židy. Jednou šel Dubnem, kde studoval gymnázium, a viděl, že mu z korby náklaďáků mávají spolužáci. "Také jsem zamával. Až později mi došlo, že jsem je viděl naposledy. Byli to židovští spolužáci a zrovna je vezli na hromadnou popravu k masovému hrobu za město."

Když oblast znovu získali Rusové, už se vědělo o existenci Svobodovy armády a Volyňáci do ní masově a dobrovolně vstupovali. "Nechtěli už jsme v tom krutém kraji dále žít, snili jsme o Praze," říká Končický. Po válce v politicky rozhádaném Československu, když se moc pomalu kumulovala do rukou komunistů, si ale mnohokrát řekl: "Za tohle jsem bojoval?" Bylo to veliké zklamání.

Je nás pořád méně

Veteránů Svobodovy legionářské armády každým rokem ubývá. V Ostravě se tradičně scházejí už 30. dubna ve výroční den závěrečné bitvy o Ostravu. "Nemládneme," je si vědom čtyřiaosmdesátiletý Končický. Letos jich přijela jen hrstka, mnozí jsou nemocní, loni třeba zesnul Končického velký kamarád z bitvy o Ostravu Alexandr Popovič.

Státní svátek 8. května dosud Končický tradičně trávil jako účastník  pietních aktů, a v roli funkcionáře Československé obce legionářská musel často na oslavy až do Prahy. Letos poprvé zůstal v Ostravě a svátek zasvětil výhradně rodině. "Věnuji se manželce, ale příští rok musíme konec války oslavit velkolepě. Bude kulaté výročí," upozorňuje Končický. V roce 2009 si totiž Evropa připomene už 65. výročí konce války.

Osmý, nebo devátý květen?

Ukončení všech bojových akcí II. světové války bylo stanoveno na 8. květen 1945 ve 23.01 hodin. Bezpodmínečnou kapitulaci už předtím německá generalita podepsala v hlavním stanu generála Eisenhowera v Remeši a posléze v sídle sovětského velení v Karlshorstu u Berlína. Čas 23.01, kdy byly ukončeny boje, měl ovšem za příčinu následné zmatky při celoevropských oslavách. Při oficiálním ukončení bojů už totiž hodiny v Moskvě ukazovaly kvůli posunu časových pásem jednu hodinu po půlnoci. Od té doby slavil Sovětský svaz a jeho satelity výročí konce války 9. května a Rusko tak činí i dnes. Praha se po roce 1989 přiklonila k západní Evropě a slaví už 8. května.     

Foto: archiv autora, Lucie Pařízková