Do českých škol začínají pronikat zbraně. Děti u sebe nosí nože a boxery už nejenom na učilištích, ale i v posledních ročnících základních škol. A nestojí za tím jen snaha předvést se před ostatními.
"Začínají vznikat první skupinky, kde se můžeme bavit o chování, kterému už de facto říkáme chování gangů," řekl u příležitosti konference Návykové látky a bezpečnost na školách Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Kdy se problém se zbraněmi na školách objevil nebo začal šířit?
Odjakživa platilo, že děti u sebe mají různé věci, které vidí doma. Bylo běžnou normou, že nosily třeba kapesní nožíky. Ale dnes se začínáme frekventovaně setkávat s tím, že bezpečnost a velikost těchto zbraní je někde trochu jinde, než bývávala. Bavíme se o nožích, které jsou větší než běžné kapesní nože, ale i o tom, že na středních školách a na učilištích není žádnou výjimkou výskyt boxerů. Často jsou tyto typy zbraní něčím, co u sebe teenageři nosí zcela běžně a nejenom do školy. O tématu zbraní ve školách ve vztahu k jednotlivým věkovým skupinám, typům škol, lokalitám toho víme velmi málo. K šikaně máme množství studií, víme, že je dominantním problémem českých škol, ale přitom žijeme v naivní představě, že toto téma nebude spojené s výskytem zbraní, které by u sebe děti mít neměly.
Říkal jste, že se s tématem zbraní mezi dětmi začínáte frekventovaně setkávat. Co to konkrétně znamená?
Zachytáváme ten fenomén v prvních studiích, které se na to vůbec ptají. Zjišťujeme, že se bavíme už nejen o řádu procent, ale možná to překračuje už řád desítek, to znamená něčeho, co není až tak raritní. A zároveň se pokoušíme říct, že o problému víme velmi málo a že bychom měli výskyt zbraní ve školách mnohem lépe zmapovat ve vztahu k dalším formám chování dětí. Žádný projev rizikového chování se totiž neodehrává izolovaně. To není jen o zbraních, jen o šikaně a o jiných formách rizikového chování, ale o souvislostech, které mezi nimi jsou.
Proč žáci ty zbraně nosí?
Velmi často je to otázkou "chlapáctví", dokazování si něčeho a podobně. Ale na druhou stranu je to fenomén, se kterým dříve nebyla taková zkušenost. To znamená něčeho, kdy začínají vznikat první skupinky, kde se můžeme bavit o chování, kterému už de facto říkáme chování gangů. Bavíme se o něčem, co není úplně typické pro naše kulturní prostředí, o něčem, co se nám jeví v rámci diskuse uvnitř odborné veřejnosti jako podceněné a zapomenuté téma. Ujel nám tady tak trochu vlak.
Jaké věkové kategorie se to týká?
Dominantně se bavíme o středoškolácích. Výskyt je spojený zejména s učilišti. Ale ony už ani poslední ročníky základních škol nejsou místem, kterému by se toto téma vyhýbalo.
Objevují se ty zbraně častěji třeba v sociálně vyloučených oblastech?
Čím je exponovanější oblast, co se týká sociálních problémů, úrovně vzdělání, rodinné situace a vzdělání a zaměstnanosti rodičů, tím více se to kumuluje. Jde jednak primárně o bezpečnost dětí a dospívajících samotných, ale také o bezpečnost lidí, kteří s nimi pracují. A to začíná být velikým tématem, protože v některých lokalitách a na některých školách se učitelé bojí chodit do třídy a bojí se s dětmi pracovat.
Takže se tam učitelé těžko shánějí?
Jasně. Jestliže máme garantovat, že škola má být alespoň do určité míry bezpečným prostředím, ve kterém nejsou návykové látky, zbraně, tak je na druhou stranu potřeba říct, že se nám to moc nedaří.
Jak jsme na tom v porovnání s okolními evropskými státy?
Zbraně začínají být velikým tématem nejen ve Spojených státech, ale i u britských, německých, francouzských škol. Pro nás je to něco, na co nejsme zvyklí. Není u nás běžné, že by zbraně byly tak frekventované jako v těchto zemích, nebo že by se staly nějaké velké průšvihy, kdy by to zasáhlo více dětí. Na druhou stranu je to něco, s čím bychom měli začít pracovat. Všude je ten fenomén docela velký a předpokládat, že Česká republika stojí stranou a je toho uchráněna, je strkání hlavy do písku. Jestliže problémem číslo jedna je na českých školách epidemiologicky šikana, tak je naivní předpokládat, že tam nejsou zbraně.
