Senzace! Dosud nepublikovaný dialog Voskovce a Wericha z počátku 70. let se dostal na světlo boží. A s ním interview s Voskovcem natočené čtyři roky před jeho smrtí. Celkem skoro 69 minut povídání, právě tak akorát na jedno CD. V Supraphonu nezaváhali. Jmenuje se to Voskovec + Werich: Vídeň 1971, Montreal 1977. Zvuk, střih, mix a mastering Oldřich Slezák ve studiu ADK-Prague, 2014, producentka Naďa Dvorská.
Dílo Voskovce a Wericha je vzácným příkladem autorské rezonance (takto blízké a komplementární si nebývají ani sourozenecké dvojice, z dějin české literatury se vybavují Mrštíkové a Čapkové, kteří dovedli, a šlo jim to výtečně, ovšem nemuseli nutně tvořit spolu).
Chod podivuhodné mašiny na písňové texty, libreta, filmové scénáře, válečné rozhlasové komentáře a improvizované dialogy, forbíny, ukončili její strůjci z vlastního (bolestného?) rozhodnutí, když roku 1948 ("až nás půjdou miliony") Jiří Voskovec odjel z Československa do svobodného světa. Do vlasti se nepřijel podívat ani po dvaceti letech, kdy by byl nadšeně přijat lidmi a vlídně úřady, vrátil se sem až jeho popel (ale dříve musel padnout hanebný komunistický režim, který roku 1981, jak už tak byl zvyklý zneužívat svého monopolu na informace, zamlčel zprávu o jeho smrti v USA) a spočinul logicky vedle urny Jana Wericha, lidského dvojčete, uměleckého siamského dvojčete.
Voskovec a Werich si byli vědomi své výlučnosti, potrpěli si na sebe (každý sám i vzájemně), do uměleckého odkazu značky V + W byli nekriticky zamilováni (ale ovšem, když zamilováni, tak nekriticky, jak taky jinak?) i po těch dvaatřicet let, kdy ji nemohli provozovat. Důkazem je také jejich soukromá korespondence, psaná skoro více "pro dějiny" (Werich musel originály Voskovcových dopisů posílat marnivému pisateli z Prahy zpátky do USA!) než pro radost odesílatele a adresáta, poslední společné dílo, nejrozsáhlejší a nejsmutnější (knižně ve třech svazcích, 2007-2008).
Vedle tohoto literárního opusu, žádajícího si uspořádání myšlenek a jakousi stylistickou kázeň, jsou hovory zachycené na magnetofonový pás (Voskovec a Werich to udělali i při posledním osobním setkání v roce 1974, opět ve Vídni) jen improvizovaným plkáním, kavárenským tlachem dvou starých přátel, kteří se rádi shledávají, rádi si poklábosí, avšak už nemají co říci širšímu publiku. A přitom se velmi snaží, aby zaujali, pobavili, dávají si otázky, na něž znají odpovědi, myslí na posluchače ("za sto let, až si to budou pouštět"), nutí se do smíchu tam, kde by se i publikum mělo zasmát, vynášejí povrchní soudy o módě, ale třeba také o poezii Vladimíra Holana (jenž prý nebyl "vopravdickej, pořádnej básník"), glosují zrychlující se světa běh, brání se stáří, jež na ně jakoby náhle dolehlo (ač teprve šestašedesátiletí, přece již byli unaveni, vyčerpáni; vlastně mohli být rádi, že je osud zbavil povinnosti vystupovat společně na scéně až do hořkých konců). Místy i blábolí ("pan Beckett, víš, ten Ir... byl velice vážně považován na Nobelovu cenu, pak to nějak nevyšlo, ale von ji asi dostane" - v době výroku už ji dva roky měl). Je to deska na jeden poslech (i její druhá polovina, interview Evy Kloboukové, manželky exilového spisovatele Jiřího Klobouka, natočené s Voskovcem v Kanadě v roce Charty 77 - a Anticharty ozdobené Werichovou překvapivou přítomností).
Podle Františka Cingera, přizvaného s Petrem Králem k dílu, tedy k tištěnému komentáři, jsou tu "ozvěny dneška", V + W podle něho "ve svých úvahách opět předešli dobovou zkušenost a vyslovili nadčasové postřehy a myšlenky", Voskovcovo sice šarmantní, avšak nikterak hluboké mudrování s veselou paní Kloboukovou vidí jako "moudré ohlédnutí za životem, skromné vyznání svědčící o bolestné zkušenosti a zároveň o vědomí, co vše nás přesahuje" (pana Cingera zřejmě přesáhla velikost úkolu napsat něco objevného do bookletu). "V + W dokázali překročit hranice doby, času, který jim byl vyměřen, a zanechali nám jak svědectví o svých názorech, tak vyznání, čemu a proč fandí. Je to bytostná člověčina, kterou dokážeme ocenit i dnes." Panebože, "bytostná člověčina"! Fuj. Kolikrát ještě bude tento ušmudlaný, upatlaný flastříček z arzenálu pokleslé žurnalistiky lepen (nejen) na značku V + W? Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl, že ano. Ach, ach.
