V létě 1964 zaútočily severovietnamské rychlé čluny na americký torpédoborec USS Maddox. Krátce poté se USS Maddox a další torpédoborec USS Turner Joy bránily v Tonkinském zálivu dalšímu, tentokrát domnělému útoku. Prezident USA Lyndon B. Johnson toho využil k legalizování vojenské pomoci jižnímu Vietnamu a útoku na jeho severního souseda. Pro Spojené státy válka skončila zdrcující porážkou.
Uprostřed léta roku 1964 byla atmosféra nad Tonkinským zálivem napjatá. Zátoka se rozprostírá mezi oblastí kolem hlavního města severního Vietnamu, Hanojí, a ostrovem Hainan (Chaj-nan). V občanské válce mezi oběma Vietnamy tehdy znovu docházelo k přestřelkám.
Na jihu působili vojenští poradci z USA a americké válečné lodě hlídkovaly na dohled od severovietnamských břehů, ale od otevřeného vstupu do války se USA držely dál.
Jižní Vietnam podporovaly Spojené státy, severnímu Vietnamu pomáhaly Čína, Sovětský svaz a další země socialistického tábora. Všechno změnil až incident v Tonkinském zálivu.
Poslední červencový den 1964 vplul do Tonkinského zálivu Maddox, který měl jasný úkol. Mimo severovietnamské výsostné vody sbírat informace o tom, jaké jsou špionážní možnosti protivníka. Experti na elektronické vedení války na americké lodi analyzovali a monitorovali radarové stanice Vietnamců ze severu.
1. srpna kolem šesté večer se Maddox přiblížil k pobřeží na pouhých několik mil, tak to alespoň tvrdil komunistický režim v Hanoji. US Navy to později popřela. Ať tak, či onak, příštích asi dvacet hodin křižoval Maddox podél severovietnamského pobřeží a "naslouchal".
Krátce před třetí hodinou odpolední 2. srpna, když už křižník nabíral jihojihovýchodní kurz, došlo k dramatickému vyostření situace.
Ve vysoké rychlosti, až čtyřicet uzlů, se ke křižníku začaly přibližovat tři torpédové čluny. Jejich posádky zřejmě považovaly americkou loď za mateřské plavidlo flotily jižního Vietnamu, která v Tonkinském zálivu rovněž operovala. V každém případě začali Severovietnamci útočit.
Maddox se ocitl ve velkém nebezpečí, protože protivník na něj začal vypouštět torpéda s 300kilogramovými hlavicemi - při zásahu smrtící zbraně. Američané se začali bránit cílenou palbou a požádali o vzdušnou podporu svou letadlovou loď. Maddox vypálil asi 280 granátů, zatímco útočníci vedle torpéd nasadili i kulomety.
Rukou nemávli
Američané poškodili všechny tři torpédové čluny a zabili čtyři Vietnamce. Sami vyvázli beze ztrát, jen Maddox utrpěl nějaké šrámy. Poté se americké plavidlo stáhlo. Na celou věc se mohlo zapomenout jako na běžnou přestřelku, ale Bílý dům se rozhodl reagovat jinak. Šéf Bílého domu a jeho poradci byli rozhořčeni severovietnamskou agresí.
Vláda ve Washingtonu už nějaký čas vojensky podporovala antikomunistický jižní Vietnam, nicméně bez nutného souhlasu Kongresu USA.
Incident v Tonkinském zálivu se přímo nabízel jako příležitost pomoc Saigonu (Ho Či Minovo Město) legalizovat. S vířením bubnů.
Tím spíše, že už 4. srpna došlo opět v Tonkinském zálivu k dalšímu incidentu, tentokrát za účasti dvou torpédoborců USA - Maddox a Turner Joy.
Je paradoxní, že impulsem pro přímé zapojení amerických vojáků do války v jihovýchodní Asii se stal až tento druhý incident, o jehož reálném základě se pochybovalo od samého počátku. "Naše torpédoborce střílely na přízraky, žádné (útočící) čluny tam nebyly... Nebylo tam nic než temné moře a americká střelba," popsal situaci jeden z pilotů zapojených do akce. Sám prezident Johnson prý v roce 1965 v soukromí přiznal, že "pokud ví, tak námořnictvo střílelo na velryby".
Pochybnosti o tom, že se jeho loď stala terčem útoku, měl ještě během noci i kapitán torpédoborce Maddox, John J. Herrick, který přičítal odrazy na radarech jeho lodi špatnému počasí. O žádný útok podle něj nejspíše vůbec nešlo.
A když v roce 1995 přijel do Hanoje bývalý americký ministr obrany Robert McNamara, zeptal se někdejšího protivníka, generála Vo Nguyen Giapa, co se vlastně ony srpnové dny roku 1964 stalo. "Čtvrtého srpna se nestalo vůbec nic," odpověděl Giap, který ale potvrdil první akci, při níž severovietnamské čluny zaútočily na Maddox.
Řetěz událostí
Přes všechny pochyby se po událostech ze srpna 1964 rozběhl řetěz událostí, na jejichž konci bylo masivní nasazení amerických vojáků ve Vietnamu. Prezident Johnson ještě v noci 4. srpna 1964 amerického času vystoupil s rozhlasovým projevem, ve kterém popsal útok severovietnamských plavidel na americké lodě a zároveň mluvil o právu na vojenskou odplatu.
Ta přišla už o několik hodin později, před polednem 5. srpna odstartovaly z amerických letadlových lodí stroje, které bombardovaly základny severovietnamských člunů nebo zásobníky paliva.
To byla ale jen předehra americké účasti ve válce ve Vietnamu, kterou formálně umožnila takzvaná Tonkinská rezoluce, kterou schválily obě komory Kongresu 7. srpna 1964. Nebyla sice formálním vyhlášením války, prezidentovi ale umožnila nasadit tolik vojáků a techniky, kolik on sám považoval za nutné.
Sám Johnson ještě v srpnu 1964 tvrdil, že by si válku "měli vybojovat asijští hoši sami", a zprvu také Američané nasadili do akce hlavně letecké síly.
Američtí velitelé postupně k útokům využili prakticky celý letecký arzenál - od stíhaček z letadlových lodí až po mohutné bombardéry B-52, jež si na vietnamském nebi odbyly bojovou premiéru. Celkem svrhli Američané na Vietnam na 45 milionů tun bomb i miliony litrů chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange.
Brzy se ale ukázalo, že jen letecké síly na podporu Jižního Vietnamu nestačí, a od konce roku se počty amerických vojáků začaly pohybovat ve statisících.
Nasazení Američanů ve Vietnamu vyvrcholilo v letech 1967 až 1969, kdy tam sloužilo kolem půl milionu příslušníků ozbrojených sil USA (nejvíce, 536 000, v roce 1968). Zároveň ale v USA sílil odpor k posílání vojáků do nepopulární války a po nástupu Richarda Nixona do úřadu amerického prezidenta začátkem roku 1969 se americká strategie výrazně změnila.
Do bojů se místo Američanů měli více zapojit sami Vietnamci, začala takzvaná "vietnamizace" války.
Američané také začali jednat o tom, jak odejít z konfliktu. Dohodu o ukončení války a obnovení míru podepsali zástupci USA, severovietnamští a jihovietnamští politici až v lednu 1973 v Paříži. Poslední americké bojové jednotky opustily Vietnam koncem března 1973 a pak už byl osud Saigonu v rukou domácích politiků.
Američané sice slibovali, že odpovědí "vší silou" na jakékoli porušení dohody komunisty, nakonec ale hroutícímu se jihovietnamskému režimu na jaře 1975 na pomoc nepřišli.
Válka v Indočíně vypukla poté, co komunistický vůdce Ho Či Min vyhlásil v září 1945 nezávislost Vietnamu na Francii, a bývalá koloniální velmoc v ní utrpěla těžkou porážku.
Ženevská konference rozdělila v roce 1954 Vietnam na dva nezávislé státy. Boje mezi severovietnamským komunistickým Viet minhem a jihovietnamským proamerickým režimem Ngo Dinh Diema ale pokračovaly, na jihu se do nich zapojili partyzáni komunistického Vietkongu.
Spojené státy ve jménu zatlačování komunismu stupňovaly podporu jižnímu Vietnamu a stále hlouběji zabředávaly do konfliktu.
Válka ve Vietnamu si podle odhadů vyžádala v letech 1954 až 1975 životy asi dvou milionů vietnamských civilistů. Ve Vietnamu padlo 58 tisíc Američanů a dalších 300 tisíc utrpělo zranění.
Že 4. srpna 1964 stříleli dva americké torpédoborce na fantomy, se americká veřejnost dozvěděla až roku 1971. Stalo se tak díky přísně tajným dokumentům Pentagonu (Pentagon-Papers), které zveřejnil americký vojenský analytik Daniel Ellsberg. Šlo o dosud nejvýznamnější počin whistleblowera.
